Otevřel oči a první myšlenka, která mu stanula na mysli, byla jakou má obrovskou žízeň. Oči jej urputně pálily a záda jej bolela, jako kdyby jej kopl kůň. Rozhlédl se po místnosti a zjistil, že nad jeho hlavou sedí pták a tiše jej pozoruje. Budu to brát jako špatné znamení, rozhodl se muž a snažil se dál si jej nevšímat. Opatrně se otočil, ale místo toho bolestivě vyjekl. Pták nad jeho hlavou zamával křídly a naštvaně se ohradil. Muž pohlédl dolů na své tělo, aby nalezl zdroj bolesti. Jeho rameno bylo pevně obvázané kusem látky. Natáhl svou druhou ruku k rameni a opatrně si jej ohmatal. Bolestí si skousl jazyk až ucítil chuť krve.

Roztřesený se na ruku pořádně podíval a zjistil, že byla umně ošetřená. Pod vrstvou látky byla smrdutá směs, kterou nebyl sto poznat. Cítil, jak mu v rameni nepříjemně tepe, a celá ruka byla horká na dotek. Položil si ruku na čelo a zjistil, že je celé vlhké. Vydechl si a opatrně se narovnal na lůžku, přičemž si dával pozor, aby nepřenesl váhu na poraněné rameno. Rozhlédl se po místnosti a spatřil skomírající oheň a dohořívající zbytky dřeva. Znatelně se při tom pohledu ochladilo.

Se vší opatrností se zdravou rukou opřel o zem a pomalu se přišoural k ohništi, aby tam hodil dvě polínka. Kusem větve, která byla opřená vedle ohniště prohrabal uhlíky. Přes ramena si přehodil tlustou kožešinu, pověšenou na stěně, přesto se roztřásl zimou. Musím mít horečku, zatraceně.

Vedle ohniště byl sud s vodou. Přičichl k hladině a opatrně si do dlaní nabral trochu vody. Napil se a slastně si oddechl. V životě mu voda nechutnala tak dobře. Nabral si znovu a žíznivě se napil. Mokrou rukou si přetřel čelo a oči, které jej stále pálily a dunivě se rozkašlal. Byl zesláblý, neschopen zbavit se třesu. S vypětím sil vhodil další polínko do ohně, zabalil se pod kožešiny a natáhl se před ohniště. Během okamžiku usnul.

Probudil jej kradmý chlad. Oheň byl znovu vyhaslý, zmizely i uhlíky a svět za oknem zel v temnotě. Otočil se na bok, aby před sebou spatřil obrovskou vlčí hlavu. Vyjekl a zapomněl na veškerou bolest. Hmatal kolem sebe, hledajíc nějaký nástroj, kterým by se bránil. Vzal do dlaně kus dřeva a ohnal se jím po vlkovi. Ten obratně uskočil a vycenil zuby. Vlk byl přikrčený, cenil na něj zuby a tiše vrčel.

Muž se sunul ke zdi, aby měl za sebou nějakou ochranu a snažil se kolem sebe najít nějaký předmět, kterým by se ubránil. Dřevěnou větev držel nataženou v ruce, přesto mu byla houby platná proti šelmě. Koutkem oka zahlédl starý nůž. Kdyby byl v lepším stavu, snad by pro něj skočil, ale takhle by se akorát odhalil šelmě a stal by se snadnou kořistí. Bohové, co jiného mi zbývá, posteskl si muž a hodil po zvířeti nejbližší polínko. Vlk dřevu uskočil, vysílený muž se opřel o židli a chňapl po noži.

„Co to děláš?!“ okřikl jej hlas. Mužovi se zatočila hlava a upadl na zem. „Zatraceně, lež klidně. Aelo, nech ho na pokoji!“ Muž ležel na zemi, cítil bolest v zádech, na hlavě, snad každá část těla jej bolela. Cizí ruka jej táhla zpátky na lůžko před vyhaslé ohniště. „Legera mi tě byla dlužná. Myslela jsem, že máš víc rozumu. Co kdyby ti ublížil?“ Muž netušil, jestli mluví k němu nebo k vlkovi.

„Kde to... kde to jsem?“

„V bezpečí. Lež klidně, rozbil sis hlavu při pádu. Netušila jsem, že si můžeš ještě ublížit.“

Muž si zdravou rukou nahmatal čelo a cítil jak mu stroužek krve pomalu proudí po tváří. „Hrozně to bolí,“ poznamenal muž, snad aby se o bolest podělil.

„Kdyby to nebolelo, byl bys dávno po smrti,“ odsekla žena. „Bolest tě drží na nohou. Teď buď potichu, musím rozdělat oheň.“

V chatrči byla tma a muž měl problém pořádně zaostřit svůj pohled. Spatřil před sebou dlouhé vlasy na velmi malé ženě. Měla v ruce kousek sušené trávy a kůru, kterou vložila do ohniště. Zpoza pasu vytáhla křesadlo a za okamžik se chatrč ponořila do hřejivého světla. Muž se znovu při pohledu na plamínky roztřásl.

„Vydrž, za chvíli se oheň rozhoří,“ řekla žena a když se otočila, zjistil, že to nebyla žena, ale dívka. Mohlo ji být sotva čtrnáct let.

„Já... kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se znovu muž, snažíc se rozpomenout. Hlava mu třeštila bolestí, to mu vzpomínání značně ztížilo.

„To mi pověz ty. Když tě našla, byl si víc mrtvý, než živý,“ odpověděla mu dívka a ukázala na vlčici, která ležela natažená na zemi a pozorně jej sledovala.

„Netuším kde bych měl začít... pamatuju si na bitvu, na černé a... zatraceně, zabili mi koně.“

„To je mi líto.“

„Mě taky,“ odpověděl muž a znaveně si otočil na lůžku, nevěnujíc pozornost krvácejícímu čelu. „Po pravdě si nemůžu vzpomenout na jeho jméno. Určitě musel mít jméno...“

„Pokud ti dobře sloužil, určitě si na jeho jméno vzpomeneš,“ poznamenala dívka a pravidelně rozfoukávala plamínky, které nabíraly na síle.

„Můžu znát to tvé?“

Dívka se na něj podívala a na okamžik se zamyslela. „Eithné.“

„Eithné... Děkuji, že si mi pomohla,“ řekl muž a dívka pokračovala ve své činnosti. „Jmenuji se Edgar.“ Muž byl překvapený svou odpovědí. Jsem Edgar. Edgar... Alespoň, že znám své jméno. Usmál se při té příležitosti.

„Když už se představujeme, tohle je Aela,“ ukázala Eithné do rohu místnosti, „a tohle je Mirna.“ Pták, na kterého Eithné ukazovala, se vznesl na stůl a hlasitě zaskřehotal. Edgar neměl tušení co si s touto vědomostí počít, ale pokud se jej vlk pokusí sežrat, aspoň bude znát jeho jméno.

„Kde to jsem?“ zeptal se Edgar znovu.

„Jsi v bezpečí,“ odpověděla příkře Eithné. Vyměnila hrnce nad ohništěm a během chvíle se chatrčí rozprostřela vůně houbové polévky. Přešla k sudu, namočila do něj kus látky a otočila se k němu. Naklonila se nad ním a mokrým hadrem mu přetřela čelo. Pokusila se utřít krev, která mu pomalu stékala po tváři. „Stále máš horečku, měl by si v klidu ležet.“

Dívka měla plavé vlasy, ne příliš umně zapletené do copu. Byla oblečená do několika neforemných vrstev oblečení slátaných a navršených přes sebe. Vrstvy držel po hromadě kožený pás, který musel být příliš dlouhý a byl tak několikrát omotaný, aby neplandal u nohou. Tvář měla kulatou.

„Dobrá,“ odpověděl unavený Edgar a snažil se utříbit si myšlenky. Pamatoval si svého koně, jak jej nesl lesem. Snad jej měl od hříběte, nedokázal to s jistotou říct. Na mysli mu vyvstala vzpomínka na déšť šípů, vedle něj padali muži k zemi a vůči němu běželi divoši, neoholení, s děsivým pokřikem na ústech. Jeho kůň se zhroutil, bylo mu v té chvíli víc líto zvířete než jeho spolubojovníků. Na jeho smrti bylo cosi tragického. Jeho muži věděli do čeho jdou, ale to zvíře si to nezasloužilo.

Na nohy jej vytáhly silné ruce a spolu s ostatními se postavil do linie. Očekával nápor divochů, přitom to byl nepřítel v černém, který proti nim vyrazil a rozprášil jejich řady. Před očima spatřil koňské tělo a okovanou botu. Z té vzpomínky se mu udělalo nevolno.

Z rozjímání jej vyrušila tepavá bolest v ramenu a příjemná vůně polévky. Eithné byla k němu otočená zády a natahovala se pro byliny, které byly pověšené u stropu chatrče. Edgar opatrně otočil hlavu, aby nepohnul s ramenem a zkontroloval, že v rohu místnosti stále leží vlk. Byl tam a nespustil z něj zrak.

„Můžeš se posadit?“ zeptala se jej Eithné. Edgar přikývl. „Dobrá, podívám se ti na to rameno,“ poznamenala Eithné a pod záda mu vložila zmuchlanou látku, aby se mohl opřít. Edgar sykl bolestí, když se narovnal. Eithné mu s pozoruhodnou obratností sundala látku, která obepínala jeho rameno a odhalila tak ohyzdnou ránu, která mu zela v rameni. „Bohům dík, že sis nezpřetrhal stehy,“ řekla dívka s jistotou, kterou by očekával od někoho staršího. „Ránu budu muset znovu vyčistit, teď je celá od krve.“

Edgar nehnutě ležel, nestihl ani zatnout zuby a připravit na bolest. Kdykoliv se dívka dotkla rány, cuknul sebou. „Celý se třeseš. Potřebuješ nabrat sílu, aby si nemoc vyhnal z těla a tvé rameno se mohlo začít hojit.“ Eithné nabrala do misky polévku z hrnce a vložila ji Edgarovi do ruky. Ten ji přijal, ale protože měl poraněné rameno, přiložil si ji k ústům a pomalu ji usrkával. Byl vyhladovělý, ze spěchu se rozkašlal. „Vydrž, pomůžu ti,“ řekla Eithné a vzala si zpět misku. Nabrala na lžíci menší sousto a vložila mu jej do úst. Chuť polévky necítil skrz spálený jazyk, přesto si Edgar spokojeně oddechl.

„Co tvoje hlava, rozpomenul sis na něco dalšího?“ zeptala se Eithné.

„Bojím se, že ne,“ přiznal Edgar. „Po pravdě netuším, co jsem tady dělal, a kde to jsem.“

„Bojoval si proti mému lidu,“ řekla bez okolků Eithné a Edgar neměl ponětí, co jí odpovědět. „Je tomu tak odnepaměti. Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně.“

„Proč se o mě staráš?“

„Mám možná stejnou krev, jako mojí soukmenovci, ale nejsem jedna z nich. Jejich spory a války se mě netýkají.“

„Jak je to možné?“

„Nepatří nikam, žiju tady sama. To je můj úděl,“ odpověděla s naprostou samozřejmostí Eithné a dál nepokračovala. Edgar měl pocit, že z dívky více nedostane, ač by jej její osud zajímal.

„Ještě jednou ti děkuji. Zachránila si mi život.“

„Odpočiň si, potřebuješ to,“ řekla Eithné a vytáhla z pod zad kus látky, aby se mohl natáhnout. Edgar znovu zkontroloval vlka v rohu místnosti, který na něj znovu vycenil zuby. Kdyby mě chtěl sežrat, už by tak dávno učinil, pomyslel si Edgar a s touto myšlenkou ulehnul na lůžko. Během pár okamžiků jeho svět potemněl a zastihl jej bezesný spánek.

Probudilo jej nutkání jít na záchod. Opatrně se narovnal a rozhlédl se po místnosti. Byl v ní sám, dokonce nezahlédl ani vlčici, která jej posledně nepříjemně překvapila. Pomalu si protáhl své poraněné rameno a zachytil se o židli, aby si pomohl při vstávání. Když se postavil na nohy, klopýtl. Jeho levá noha příšerně bolela, jako by mu na ni spadl kůň. V rohu místnosti zahlédl podivně pokroucenou hůl, která mu mohla sloužit jako opora. Když se k ní došoural, spokojeně si oddechl a přenesl část své váhy na ni.

Vyšel ven z chatrče a přivítalo jej ranní slunce, které jej příjemně hřálo na obličeji. V další moment se nadechl a v nose cítil oheň, který dokázala způsobit jen zima. V lese se držel chlad, a tak si kolem sebe přitáhl kožešinu, pod kterou spal. Pomalu se dobelhal za chatrč a spokojeně se vymočil.

V ten samý okamžik mu do hlavy něco narazilo a když se otočil, spatřil Mirnu, jak jej pozoruje z větve nad ním a hlasitě při tom skřehotá. „Zatracený pták. Už to nedělej,“ ohradil se unaveně Edgar. Pták mu odpověděl svým způsobem a dál jej pozoroval. Když byl hotový, rozhlédl se. Kam až dohlédl sahal hluboký les. Obloha nad korunami stromů byla jasně modrá, bez mraků. Na okamžik se opřel o hůl a zaposlouchal se do lesa. Krom slabého vítru, který se hnal mezi stromy, bylo v lese ticho.

„Měl by si ležet,“ poznamenala Eithné, která se objevila za jeho zády.

„Musel jsem se vyprázdnit,“ odpověděl Edgar a když se otočil spatřil dívku s nůší plnou ovoce a zeleniny. „Netušil jsem, že jsi i farmářka.“

„Úsměvné. Vrať se zpátky dovnitř, jinak prochladneš a nikdy se horečky nezbavíš.“

Edgar ji poslechl a vydal se zpátky do chatrče, jak jen mu to jeho síla a dřevěná hůl umožnila. Málem by upadl na zápraží, kdyby jej Eithné nepodržela. „Děkuji.“

Posadil se na židli u ohniště a oddechl si. Jeho levá noha byla celá ztuhlá, měl strach se na ni pořádně podívat. Rameno jej příšerně svědilo a cítil, jak je rána horká. Stejný strach mu bránil, aby se ramena dotýkal. „Jak vypadá moje zranění? Hojí se dobře?“

„Na to je ještě brzy. Jestli bude ruka v pořádku ukáže až čas,“ odpověděla klidně Eithné a složila nůši do rohu chatrče, otevřela okované dvířka v zemi a opatrně ukládala jídlo do skrýše.

Edgara pálila řada otázek a nemohl si pomoct. „Kdo vůbec jsi?“

„Záleží na tom?“

„Mě ano. Zachránila si mě, rád bych se o tobě dozvěděl víc.“

„Pro můj lid jsem šamankou, pro tvůj bylinářskou, pro některé čarodějnicí.“

„Myslel jsem, že čarodějnicí se staneš až budeš šedivá s bradavicí na nose.“

„Možná na druhé straně hor. Když se ti vrátil smysl pro humor, možná si rozpomeneš na víc ohledně své minulosti.“

Edgar se zachmuřil. Měl problém si rozpomenout na tvář svých přátel, svého otce. Na mysli mu vyvstanul obličej nepřirozeně krásné ženy, ale v další okamžik jeho mysl pohltila mlha a tvář zmizela. Edgar plný vzteku kopl do jedné ze židlí. Pak se se studem otočil k Eithné, která to naštěstí neviděla. Rozhlédl se po místnosti a zjistil, že nemůže najít vlčici.

„Aela... je kde?“

„Nad ránem vyráží na lov, přes noc mě hlídá. Ještě nějakou chvíli potrvá, než se vrátí.“

„Ona tě poslouchá?“

„Přirozeně, přece si mě našla.“

„Co tím myslíš, našla?“

„Jednoho se tady objevila, byla ještě malá, podvyživená. Nejspíš se ztratila nebo ji vyhnali ze smečky. Stává se to, těm slabým. Přišla ke mě, nebála se. Dotkla jsem se ji a cítila jsem, že mi důvěřuje.“

Edgar horečně přemýšlel nad tím, co má Eithné na mysli. „Cítila si, že ti důvěřuje...“

„Tomu bys nerozuměl. Spoustě věcí na druhé straně nerozumíte.“

„Tak mi to vysvětli.“

„Není na tom co vysvětlovat, prostě to tak je,“ odsekla otrávená Eithné. Uložila prázdnou nůši do rohu a vytáhla pánev, na kterou vyklepla dvě vejce. Položila pánev k ohništi na vyhřáté kameny a během chvilky bylo slyšet syčení smažících se vajec. Edgarovi další myšlenky odnesla vůně jídla a pomalu se přišoural k Eithné, aby si sedl k ohništi.

„Ona tě chrání?“ zeptal se Edgar po chvilce ticha.

„Ano,“ odpověděla mírnějším hlasem Eithné. Když seděli vedle sebe, Edgar si všiml, o kolik je dívka menší. Vypadala zranitelněji. V duchu doufal, že ji Aela ochrání. V tichosti pojedli a když byli najedeni do syta, Eithné vše uklidila. Edgar se zvedl, posadil se na židli a s úlevou si vydechl. Znovu se rozhlédl po chatrči a všiml si různých mužských oděvů.

„Žila si tady vždycky sama?“ zeptal se opatrně Edgar, aby ji příliš nenaštval. Eithné byla několik okamžiků potichu, poté mu odpověděla.

„Ne. Žil tady starý pán, který mě přijal.“

„Šaman?“

„Ano. Každý větší kmen má svého šamana, ale nehodí se, aby žil ve vesnici. Není jim to souzeno.“

„Kde jsou tvojí rodiče, přeci ses neobjevila jen tak v lese jako Aela.“

„Můj otec mě sem dovedl,“ odpověděla tiše Eithné. „Říkal, že se o mě postará a že mi tady nebude nic chybět.“

Edgar netušil co na to odpovědět. Eithné byla k němu otočená zády, neviděl ji do obličeje. Cítil se po snídani dobře a rozhodl se, že se projde ven, aby se vyhnul tíživé atmosféře. „Nechoď daleko. Možná je den, ale mohl by ses snadno ztratit.“

Edgar si vzal její radu k srdci a pomocí hole vyrazil po vyšlapané stezce. Následoval vyšlapané stopy ve sněhu a znovu naslouchal lesu. Mezi stromy vál slabý vítr a vířil ve vzduchu třpytící se prachový sníh. V mezerách vysoko v korunách prosvítaly úzké paprsky slunce a vdechovaly chomáčkům sněhu život. Uběhlo sotva pár chvil a Edgar funěl námahou. Tváře je pálily od chladu, ale byla to příjemná bolest, narozdíl od té, kterou cítil v noze. Dával si zvlášť pozor, kam stoupal, aby si nevyvrtnul nohu v nejistém terénu.

Stezka se zvedala do kopce, a když Edgar po notné době vystoupal na vrcholek, spokojeně si oddechl. Edgar si našel nevysoký kámen, na který se s úlevou posadil. Rozhlédl se a vysokou na obloze spatřil slunce, které osvětlovalo nekonečnou krajinu. Kam až oko dohlédlo rostly stromy obtěžkané sněhem. Po své pravici zahlédl tenké proužky tmavého dýmu, nejspíš z usedlosti, o které ji vyprávěla Eithné. Mohla být čtvrt dne cesty daleko. Nedaleko od vesnice bylo jezero a několik malých mýtin. Na levé straně zakončily nekonečný les vrcholky hor, blýskající se v denním světle. Dávaly světu na odiv svou divokou krásu. Edgar si vzpomněl na den, kdy poprvé spatřil Hadí hřbet. Výšná pevnost pro mě byla konec světa, pomyslel si Edgar. A já se podíval za jeho konec a ještě dál.

V ten samý okamžik si uvědomil, kam patří a kým opravdu je. Zatraceně! Musím varovat lorda velitele Cordona. Musí vědět o cizí armádě a co se stalo mým mužům. Prudce se zvedl a v ten samý okamžik toho zalitoval a spadl na zem, do sněhu. Polkl slzy bolesti a opatrně se zvedl, nedávaje na nohu příliš velkou zátěž. Opřel se o hůl a pomalu sestoupal z kopce, aby se vrátil k Eithné do chatrče.

V mysli mu vyvstanul obraz sebe sama, jak pronásleduje Gurdanovu skupinku a snaží se jej přepadnout na vlastním území. Rozdělil své muže na tři skupinky, jedna Gurdana pronásledovala, druhá jej předběhla ze strany a Edgar velel malé jednotce vojáků na koních, kteří měli na Gurdana zaútočit z týlu, až se nepřítel střetne s jeho muži. Měli jej na dosah, Edgar si vzpomněl na pocit zadostiučinění. Poté se vše zvrtlo, když jeho muže zasáhla salva šípů. Tam kde měli být jeho lučištníci, stáli cizí vojáci, oděni v černém a s vysokými štíty pomalovanými hořícím stromem. Neměli proti nim žádnou šanci.

Hlavou se mu překotně honily myšlenky, jedna za druhou. Komu slouží Černí? Nagairští nosí černou a stříbrnou, ale ti mají v erbu slunce, ne hořící strom. Kdo to sakra může být? Il’Faradští to být nemohli, ti by dlouho v takové zimě nepřežili. Možná to byli vojáci z Variathu, ale to přece nedávalo smysl... Co by dělali v Zemi nikoho? Je přeci snazší a rychlejší zaútočit ze severu a obsadit Norogd. Ne, Variath to být nemohl. Borghost, Teberie, to jsou zbabělci, Beridin nemá sílu ba ani kuráž... Na Khadanské byli ti muži příliš disciplinovaní. Edgar byl tak pohroužený do svých myšlenek, že si nevšiml, že je zpátky před chatrčí. Vešel dovnitř a narazil do vysokého muže, který stál za dveřmi.

„Zatraceně,“ ulevil si Edgar. Muž si jej změřil pohledem.

„Kdo u všech démonů ty si?“ zeptal se muž. Edgar netušil, co mu má odpovědět. Naštěstí se slova chopila Eithné.

„Poutník, Urkone.“

„Poutník?“ zeptal se s povytaženým obočím muž. „Nevypadá jako poutník. Odkud si?“

„Z Rogarie, od moře.“ odpověděl Edgar při vzpomínce na jedno z dvou měst, které v Zemi nikoho znal. Co mu paměť sahala, Rogarie byla na Gaerwellské měřítka spíš velká vesnice, ale doufal, že to bude muži jako odpověď stačit.

„Hm... To je zatraceně daleko, poutníku. Příště si dávej větší pozor.“

Edgar mu chtěl něco odpovědět, ale když spatřil výraz v dívčině tváři, nechal si poznámku pro sebe. Přešel na druhý konec chatrče a opatrně se posadil na židli.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Urkon Eithné, aniž by si všímal Edgara.

„Spadl ze skály. Našla jsem jej pod Orlím drápem.“

„Má štěstí, že žije. K tomu skalisku bych se nepřibližoval, spousta zlejch zranění,“ odpověděl Urkon a aby zahnal zlé duchy, tak si odplivnul na zem. „Žena je pořád slabá, ale dítě řve z plných plic.“

„Nemohu pro ni víc dělat, je v Legeřiných rukou. Pokud si ji zavolá Olefir, ani Legera s tím nic nezmůže.“

„Přece něco musíš udělat, Ulla je silná ženská. Dala mi sedm hochů a dvě krásný dcery.“

„To je mnoho Urkone, měl by si být šťastný. Za život lze zaplatit jen dalším životem.“

„Jsem jedním z nejsilnějších náčelníkových mužů. Těmahle rukama jsem zabil tři Rikeho muže a dva Kuustovi, když se rozhodli ukrást nám ženy a jídlo.

Každý z nich mi dal zabrat, chlapi jako hora. Legera i Arwhar mi musí být nakloněni.“

„Vrať se domů ke své ženě, potřebuje tě,“ odpověděla Eithné a přiblížila se k muži. „Starej se o ni, stůj při ní a modli se.“

Urkon popošel o krok dozadu, pohlédl na Edgara, zpátky na Eithné, otočil se a zmizel venku. Když byli o samotě, Eithné si oddechla a vrátila se k předchozí činnosti, což podle všeho byla příprava králíka, který vysel ze stropu.

„Vzpomněl jsem si,“ řekl po chvíli Edgar.

„To je dobře,“ odpověděla Eithné. „Když se uzdraví mysl, tělo to má mnohem snazší.“

„Potřebuji se vrátit. Co nejdřív.“

„Dělej jak myslíš, ale moje práce přijde vniveč. Umřeš.“

„Musím ochránit své lidi. Blíží se k nim nebezpečí, musí o tom vědět.“

„Nejsou to mí lidé, je mi to jedno.“

„Umřou nevinní lidé.“

„Nevinní,“ odfrkla si Eithné. „I kdyby byli nevinní, to co se má stát, stane se. Nemysli si, že to můžeš ovlivnit.“

„Nemůžu tady jen tak sedět a čekat, zatraceně. Co ty o tom můžeš vědět?“ ohradil se Edgar a vztekle se postavil. Snažil se ignorovat bolest v noze, která mu vehnala slzy do očí.

Eithné si ho nevšímala, otočila se a otevřela dveře. Dovnitř vstoupila Aela, která si Edgara pořádně prohlédla. Měla krvavý úšklebek. „Nemusíš se bát, nic ti neprovede. Nehrozí mi od tebe nebezpečí.“ Edgar se opatrně posadil a pozoroval vlčici, jak kolem něho prošla, očichala jej, lehla se do nejzazšího rohu chatrče a zavřela oči. „Pokud opravdu tak toužíš varovat své druhy, nebudu ti v tom bránit. Ale sám bys měl vědět, že tu cestu nezvládneš. V horách může řádit vichřice, může se spustit lavina a pokud neznáš ty správné stezky, cesta ti bude trvat příliš dlouho.“

„Vyznám se v Hadím hřbetu.“

„To sotva,“ odfrkla si Eithné a rozesmála se. Edgar si znovu uvědomil, že mluví s mladou dívkou, ne s dospělou ženou. „Omlouvám se, ale nevyznáš se. Ne tak jako já. Navíc nikdo přeci nemůže jen tak překonat vaše vysoké kamenné hradby. Vydrž pár dní, než nastane úplněk. Poté tě horami provedu, dobrá?“

„Dobrá,“ odpověděl Edgar, ale v koutku duše se bál, že bude příliš pozdě.