Zvířecí stezka byla v přítmí sotva znatelná, přesto se Eithné bez problémů v lese vyznala. Vyšlapaná cesta se linula mezi majestátními stromy, jejichž temné koruny sahaly vysoko do nebes, a zakrývaly tak bílou oblohu. Sníh ji křupal pod nohama, přestože skrz husté koruny stromů mnoho sněhu nenapadlo. Stezka se za nedlouho stočila kolem Orlího drápu, hnízdiště opeřených dravců, kteří dali tomuto místu jméno. Před lety, když byla menší, ji starý pán zakázal se k tomu místu přibližovat, snad aby si ji dravec nespletl s kořistí. Musela mu dát za pravdu, protože na sklonku téže zimy spatřila na Zelených plání orla, který složil mladou srnu. Neslyšně plachtil nad vysokou trávou, slunce měl za zády a v další okamžik ležela srna na zemi. Tahle zkušenost ji dostatečně odradila od toho, aby se k pověstnému hnízdišti přibližovala.

Od té doby uplynulo několik zim a Eithné značně vyrostla. Starý pán splynul s přírodou během poslední zimy a jeho tělo nakrmilo červy a dalo tak sílu kořenům stromů. Pro starého pána byla smrt vykoupením. Nemohl se dočkat, až se jeho duše odebere do říše mrtvých. V noc, kdy naposledy vydechnul, hrála na obloze plejáda barev, jedna zářivější než ta druhá. Starý pán sledoval oblohu zpoza kožešin, a přestože se třásl, v jeho očích se zračila dychtivost a jeho mysl se upínala na další život, který jej čekal.

Nadcházející ráno se Eithné chopila kopání hlubokého hrobu pro starého pána. Uběhlo celé odpoledne, než byla s hrobem hotová, a poté musela starého pána do hrobu uložit. Ani si nepamatovala, co bylo těžší, jestli jeho staré tělo, nebo kopání do zmrzlé půdy. Když byla hotová, vrátila se do chatrče a tam na ni čekal muž. Byl s ním i hoch, stejně starý jako Eithné. Hoch potřeboval léčivé schopnosti starého muže, byl celý modrý a na dotek ledový. Hochův otec se domáhal starého pána, ale Eithné muži vysvětlila, že ten už je nadobro pryč. Otec se nenechal odbít a naléhal, ať mu pomůže ona.

Když hocha pokládal na stůl, dával si obzvlášť pozor, aby se Eithné nedotknul. Dívku provázelo prokletí a muž se bál, aby se nepřeneslo na něj. Odstoupil, a s neskrývanou nedůvěrou a strachem zároveň ji sledoval při přípravě léku. Eithné starému pánovi často pomáhala při práci, sledovala jej a on ji na oplátku předával své znalosti. Míchala stejné bylinky, jaké si starý pán připravil pro sebe, když ho zachvátila zimnice. Legeřina pýcha, Parožnatka, kořen Martori, směs najemno rozdrtila, krátce povařila, ale dávala si pozor, aby se nenadechla výparů. Když odvar vychladl, podala jej hochovi, nalačno. Směs byla agresivní, dodala tělu sílu, aby s nemocí bojovalo. Hoch byl po několika nocích, kdy se pod kožešinami třásl, vyléčený. Narozdíl od starého muže.

Vystoupila z lesa, kde stezka končila a ocitla se pod pověstným Orlím drápem. Hnízdiště bylo ošlehané větrem a poseté řadou hnízd. Většina z nich byla prázdná. Spatřila také kořen Martori, který rostl na stinných místech. Začínal ji pomalu docházet, a Eithné chtěla mít dostatečné zásoby, než udeří zima v plné síle. Tak jako to dělával starý muž. Kdyby nebyl schopná léčit místní kmeny, ztratila by pro ně hodnotu, a přestože je před lidmi chráněná kletbou, zabil by ji hlad.

Rostlina ráda rostla mezi kameny, v malých prasklinách a místech, kde se držela vlhkost. Vesničané Martori často sbírali, kořen zahodili a květ si pověsili nad dveře. Květ rostliny vydával silné aroma, které vyhánělo komáry z jejich chýší. Přitom to byl kořen, který měl silné léčivé účinky, pokud byl správně připraven.

Na jednom z vrcholků zahlédla pár květů, pro které bude muset vyšplhat. Propnula své prokřehlé ruce a vyrazila. Vyšplhat po skále nebylo náročné, stěna byla od stále vanoucích větrů plná puklin a výstupků na které se mohla uchytit a odpočinout si. Eithné uměla šplhat co ji pamět sahala. Netušila, jestli ji šplhání naučil její otec, nebo to byl starý pán. Ani na tom vlastně nezáleží, pomyslela si Eithné.

Na vrcholu vítr zesílil a když se ohlédla za sebe, spatřila na horizontu kupící se mračna. Podzimní bouře jsou zrádné, říkával starý pán. Měla bych si pospíšit. Vítr ji při sestupu řezal do tváře a ruce ji pálili od námahy, ale měla, pro co přišla. Plný vak Martori připnutém na svém boku. S trochou štěstí ji vydrží po celou zimu.

Když byla poblíž své chatrče, na ramenu ji přistála kavka. Znamenalo to, že je někdo poblíž. Mirna, jak ptáka pojmenovala, hnízdila na stromě kolem kterého byla vystavěna chatrč a pokud byl v okolí někdo cizí, znervózněla. Eithné opatrným pohybem vytasila nůž, který ji sloužil ke sbíraní bylin a sestoupila ze stezky.

Před chatrčí stál hřmotný muž, kterému říkali Urkon. Eithné schovala nůž a vystoupila ze stínů stromů.

„U Maradosovích vousů... umíš jednoho vylekat,“ řekl Urkon, když ji spatřil. Muž byl o dvě hlavy vyšší, přesto si udržoval od dívky náležitý odstup. Eithné kolem něj bez okolků prošla a vešla dovnitř své chýše. Nechala otevřené dveře a čekala, až za ní muž přijde. Mirna se hlasitě ohradila, když muž vstoupil dovnitř a vylétla nakrknutá ven.

„Moje žena, Ulla… Má silné bolesti,“ začal muž, zatímco si Eithné věšela kořeny podél ohniště. „Říkala, že jedině ty ji pomůžeš, ať u tebe vyhledám pomoc.“ Eithné v hlavě počítala, který měsíc je Urkonova žena těhotná. Už se blížil čas, kdy bude rodit. „Můj syn ráno složil jelena. Je tvůj, když ji pomůžeš.“

„Budu chtít taky nějaké ovoce,“ řekla Eithné. Ovoce bylo přes zimu drahé, chtěla si udělat dostatek zásob.

„Máš ho mít,“ odpověděl muž. Když byla Eithné s věšením bylin hotová, sbalila si potřebné věci a vyrazila s mužem do vesnice. Šli pěšky. Urkon byl příliš chudý, aby si mohl dovolit koně, natož dva. Držel se vždy o několik kroku napřed a za celou cestu nepromluvil ani slovo. Eithné byla zvyklá na odtažitost vesničanů, ale chyběly ji rozmluvy se starým mužem.

„Jak dlouho má bolesti?“ zeptala se Eithné. Muž byl její otázkou zaskočený a chvíli trvalo, než ji odpověděl.

„Přes deset dní, ale... nejhorší to bylo včera večer,“ odpověděl muž a funěl si pod vousem, jak se ohýbal pod větvemi zatíženými pod nánosem prvního sněhu. Eithné se sklánět nemusela. „Nikdy předtím bolestmi netrpěla, všech pět naších dětí přišlo na svět bez problémů.“

„Tvoje žena nemusí další dítě snést. Každý porod ji oslabuje a něco si bere.“

„Já vím,“ odvětil nabrušeně muž.

„Vše musí být v rovnováze, i život. Abyste jej stvořili, musíte něco obětovat.“

„Své obětiny jsem bohům daroval.“

„Nemluvila jsem o porážce kozy...“

„Bohové mi vzali Leifa. Byl to silný hoch, v tvém věku! Víc ode mne nemohou žádat,“ odsekl muž a zbytek cesty se nesl v tichosti.

Vesnice se objevila zanedlouho, hromádka hrubých staveb zasazených do kopce. Na dně údolí proudil dravý potok, který zásoboval místní kmeny obživou. S každou úrovní byly chatrče větší a pohodlnější. Na vrcholu kopce sídlil vůdce kmene, Agumun. Eithné vesničani neměla příliš v lásce, ale Agumun ji pokaždé přivítal, když dělala starému muži společnost na cestách a dobře je pohostil.

Urkonova chatrč nebyla daleko od potoka. Odhrnul ji zástěnu z kožešin a pustil ji dovnitř. Ulla ležela na jediné posteli, která v chatrči byla a tiše naříkala. Eithné se ohlédla a zjistila, že je Urkon pryč.

„To jsi ty,“ řekla s úlevou Ulla a po chvilce zavřela svá víčka. „Děkuji, že si přišla.“

Eithné si přitáhla stoličku a posadila se vedle postele. Stáhla si rukavice a sáhla ženě na čelo. Byla vroucí na dotek. Vstala a dala se do práce. Potřebovala připravit slabou variantu léku, který podával starý muž na úlevu od bolestí. Kdyby byl lék příliš silný, mohl by zabít ženu nebo dítě.

Urkon se objevil před večerem s košem plných ryb. Eithné seděla vedle ženy a hlídala ji. Když Urkon spatřil svou ženu, slabě se usmál. „Podařilo se ti ji vyléčit?“ zeptal se muž a vysypal ryby do kýble vedle ohniště.

„Ještě ne. Podala jsem ji byliny na zmírnění bolesti. Až se probudí bude potřebovat něco na vzpružení.“

„Připravím rybý polévku...“

„Potřebuje něco silnějšího. Slepičí vývar by ji pomohl.“

„Nemám na slepici. Poslední peníze jsem dal na ovoce, které si chtěla jako protislužbu.“

„Tak pak ať tvůj syn připraví dušené maso ze srnce. Tvoje žena potřebuje nabrat sílu, jinak o dítě přijdete,“ odpověděla Eithné a v duchu se rozloučila se svou odměnou. Mužova tvář při pomyšlení, že by přišel o své dítě, potemněla strachem, ale vstal a vydal se splnit, co od něj Eithné chtěla. Slyšela jej venku, jak se baví se svým synem a poté kroky, jak mizí.

Když se vrátil, držel v ruce misku ze které se kouřilo. Eithné se při pohledu na dušenou zvěřinou ozval hladový žaludek. Ženu probudila vůně dušeného a když spatřila svého muže, usmála se.

„Je ti líp?“ zeptal se starostlivě Urkon.

„Ano, trochu,“ odpověděla Ulla poté se zarazila. „To maso mělo jít... jí,“. Tím jí myslela Eithné. Přitáhla k sobě svého manžela. „Prokleje nás, když ji pořádně nezaplatíme.“

„Já vím,“ odpověděl tiše muž. „Něco už vymyslím. Nech to na mě a ty se pořádně najez. Potřebuješ to.“

Urkonova žena se narovnala, její manžel ji pod záda vložil srolované kožešiny a žena se pustila se do jídla. „Mluvil jsem s náčelníkem Agumunem. Váží si pomoci, kterou nám poskytuješ. Nechal pro tebe připravit lůžko,“ poznamenal Urkon.

Náčelníkův dům byl prostorný s obrovským ohništěm uprostřed vysoké síně. Podlaha byla z hrubých dřevěných latěk, narozdíl od udusané hlíny ostatních obyvatel vesnice. Voněl zde dým, maso a sláma. Urkon ji zavedl k náčelníkovi, před kterým se zastavili. Urkon se nepatrně uklonil, Eithné však nikoliv.

Agumun seděl na vyřezávaném křesle, na zdi vysela řada kožešin a trofejí. U nohou mu ležel párek loveckých psů. Náčelník Agumun byl o půl hlavy menší než Urkon, to však nesnižovalo mužovu majestátnost. Měl široká ramena, dlouhé vlasy spletené v copu s řadou zlatých ozdob. Jeho hruď byla potetovaná řadou symbolů, které doplňovali staré jizvy.

„Vítej v mé síni, Eithné, léčitelko“, přivítal ji Agamun svým zvučným hlasem. Eithné jen souhlasně přikývla. „Slyšel jsem o tvé ženě Urkone, jistě se ti narodí další silný hoch. Budu se dnes modlit k Legeře, aby vás poctila svou návštěvou.“

„Děkuji, víc si nemohu přát,“ odpověděl Urkon, znovu se uklonil a nechal Eithné s náčelníkem o samotě.

„Prosím, posaď se a nabídni si z mého selete.“ Eithné poslechla, sedla si k ohni a okamžitě cítila příjemné teplo, které si hledalo cestu jejím tělem. Vytasila svůj nůž a uřízla si kus masa. Přičichla k němu a slastně se zakousla. Dvojice psů, kteří seděli u nohou svého pána, smutně zakňučeli. „Ticho, holoto. Na vás se taky dostane. Aoife, nalij mému hostovi pivo.“

Z horních pater sestoupila mladá žena, kterou zde Eithné ještě nespatřila. „Eithné, představuji ti mou ženu Aoife.“ Náčelnikova žena byla na první pohled krásná. Měla plavé vlasy, dlouhé šaty a řadu zlatých ozdob kolem krku. Když byla blíž, Eithné si všimla nepatrného zakulacení jejího břicha. „V létě vyhledáme tvou pomoc, aby se na svět dostal můj silný potomek.“ Aoife nalila vláčné pivo do dřevěného poháru a položila jej vedle Eithné, aby se vyhnula jejímu doteku. „Můžeš tady přespat, vedle ohniště je spousta místa, zima ani hlad tě trápit nebudou. Zlý duchové sem nemohou a o bezpečí vesnice se starají mí muži. Na oplátku pomoz Urkonově ženě přivést na svět dalšího syna.“ S těmito slovy se Agumun rozloučil a nechal ji o samotě. Eithné se najedla do syta a unaveně se složila na zem k ohništi a její mysl během okamžiku odvál spánek.

Byla znovu v lese, který obepínal její chatrč. Nakoukla dovnitř, ale uvnitř nikdo nebyl. Nad hlavou ji proletěla Mirna, která se usadila na větvi a hlasitě zaskřehotala. Nesnášela toho ptáka. Rozběhla se a chtěla po něm chňapnout, ale Mirna se jen hlasitě ohradila a přelétla o větev výš.

Vydala se do lesa, zatímco na její cestu svítil půlměsíc, usazený na noční obloze poseté hvězdami. Noc byla chladná a každou další nocí přituhovalo. Zima byla na dosah. Nepodléhala však chladu, naopak jí bystřil smysly. Zvedl se vítr a z koruny stromu se snesla snůška sněhu, která se v nočním světle třpytila. Byl to krásný pohled, který ji donutil běžet a užít si prázdného lesa.

Běžela podél kopce na kterém hnízdily opeření dravci, podél říčky plné ryb a dolinou plné vzrostlých stromů starých jako země samotná. Cítila vůni tlejícího listí, chlad sálající od země a teplo rozprouděné krve. Když byla pryč s dechem, zastavila se a zaposlouchala se do lesa. Nedaleko od ní běžela stádečko prasat, které pronásledovala smečka vlků. Byly daleko, ale dávala si pozor, aby ji smečka neodhalila. Nejspíš by jim utekla, ale nechtěla pokoušet štěstí, byla příliš mladá.

Krom pobíhajících prasat zaslechla další zvuk, který v noci slyšela jen vyjímečně. Zvědavost přemohla její obezřetnost a vydala se za zvukem. Tvor si nedělal přílišnou starost, jestli nadělá hluk nebo ne. Ve sněhu ležela celá řada mrtvol a pobitých koní kolem kterých se hemžili lidé. Soudě podle vůně byly mrtvoly čerstvé.

Tak jako si nedělali starost s rámusem, který nadělají, neohlíželi se také na klid, který se má mrtvým dopřát. Mrtvoly byly obrány o cennosti, oblečení a zbraně a pokud náhodou nějaký nešťastník dýchal, záhy bylo jeho trápení ukončeno. Celou scénu obhlížela vysoká žena na statném oři. Měla na sobě tlustý plášť, který nosili jen vůdci kmenů, přesto byla odlišná. Místo koženého brnění byla chráněná kovovými pláty. Hovořila s jedním z mužů, který byl stejně oblečený jako ona. Zavelela a její muži ji následovali.

Během pár chvil se do lesa navrátil noční klid a jediný zvuk byl vítr prohánějící se mezi stromy. Když zmizel lidský pach, seběhla z kopce dolů a prošla se mezi těly, které tu lidé zanechali. Muži byli oděni stejně jako žena. Místo kůže a kožešin je chránil chladný kov a místo seker jejich těla svírala meče. Jeden z mužů byl prošpikovaný šípy, druhého srazil a udupal kůň. Z té vůně krve se ji zamotala hlava. Naposledy jedla zajíce, to bylo den předtím. Měla hlad, přesto se jí lidské maso příčilo.

Ohledávala planinu, když v tom zaslechla sípání. Ohlédla se, aby zkontrolovala že je v lese sama. Šla opatrně za zvukem, neslyšně, jak nejlíp to uměla. Na zemi ležel vedle padlého koně muž. Levá část těla byla zborcená krví, v těle mu vězel šíp. Očichala jej, když v tom si ji muž všiml a vylekal se. Vycenila na něj zuby v sebeobranně, natož se muž snažil nahmatat meč, ale žádný nebyl na jeho dosah.¨¨

Eithné se probudila a zjistila, že je zpátky v Agumunových síních. V puse stále cítila pach krve a neutuchající hlad, přestože se najedla do syta. Oblékla si tlustý plášť po starém pánovi, který ji byl příliš velký a vyrazila zpátky domů. Znala místo ze snu, věděla kam má vyrazit. Byla to mýtina, kam často chodívala sbírat Parožnatku. Mirna ji náležitě přivítala, když ji spatřila a přistála ji na rameni. Eithné vytáhla sáně a vyrazila na mýtinu.

Les byl mnohem temnější, než v jejím snu. Měla problém držet se sotva viditelné stezky. Z měsíce byl vidět jen srpek, jehož světlo stěží proniklo mezi korunami stromů. Chlad byl citelný a pronikal skrze tlustý plášť jako ostré hroty dýky. Eithné popadala dech, když dorazila na místo, které spatřila ve snu.

Bojiště bylo poseté stovkou mrtvých těl a mnoha koní. Chlad konzervoval jejich pach, přesto se Eithné udělalo špatně. Opatrně se mezi těly proplétala, táhnoucí za sebou sáně, než dorazila k muži, kterého spatřila ve snu. Byl chladný na dotek, na tváři měl zaschlou krev a na noze mu ležel mrtvý kůň.

Eithné ucítila cizí přítomnost, trhla sebou a spatřila Aelu.