Probudil jej vítr narážející na plachtu stanu. Za poslední týden se počasí neustále zhoršovalo, což se podepsalo na Edgarově spánku. Co by dal za to, kdyby mohl být zpátky v pevnosti, a právě snídat teplé vločky zalité medem.

Edgar se v přítmí stanu napřímil. Slunce ještě pořádně nevylezlo, a protože včerejší večer ulehl pozdě, usoudil, že dnešek nebude jeho nejlepší den. Jakmile vstal, otřásl jím chlad zvenčí. Během chvilky se oblékl do důstojnické uniformy, zapnul si opasek, připnul na něj svůj meč a vešel vstříc novému dni.

Tábor se teprve probouzel, většina jeho jednotky si užívala zaslouženého odpočinku po včerejším celodenním pochodu. Edgar si to namířil k okraji tábora, kde ho čekaly stráže. Právě dojídaly svou snídani, když svého velitele spatřily.

„Dobré ráno, veliteli,“ odpověděly stráže.

„Dobré ráno. Průzkumníci se už vrátili? Všiml jsem si, že jejich stan byl prázdný.“

„Ještě ne, pane. Měli se vrátit krátce po půlnoci, ale já s Otem jsme si nikoho nevšimli. Bymar na druhé straně tábora také ne.“

„To je divné. Buďte na pozoru a vše podezřelé mi hlaste,“ odpovědil Edgar a přešel zpět do středu tábora.

Venku bylo značně chladno, cestu mu osvětlovalo pár košů s planoucím ohněm, které vrhaly světlo na špinavě šedé stěny stanů. U některých postávali zkřehlí vojáci, kteří nemohli dospat – tak jako on. Tábor byl chráněn ze severní strany vysokým skalním převisem a zbytek tábora byl obehnán jednoduchými palisádami. Edgar nepočítal s tím, že by je někdo napadl, přesto byl jako velitel jednotky obezřetný.

Zpráva o zpoždění zvědů ho trápila. Nejednalo se o nic neobvyklého, byli na druhé straně hor a zima byla v plné síle. Přestože nehrozilo, že by se jim něco stalo, svíral ho nepříjemný pocit. Jeho zvědi byli zkušení, ale stopovali muže, kteří toto území znali daleko lépe.

Jeho jednotka měla za úkol najít Gurdana a muže z jeho kmenu. Při posledním výpadu vybili většinu lidí ve vesnici, ukradli všechny zásoby na zimu a nějaké zlato a kožešiny. Lord velitel Cordon měl pocit, že horské kmeny našly novou stezku, kudy se dostávaly do vnitrozemí. Na Edgarovi bylo, aby vykonal spravedlnost za krále a jeho lid.

Vítr se otočil a Edgar ucítil klobásky na rožni. V břiše mu zakručelo a začal se těšit na svou snídani. „Horste, to voní výborně,“ řekl Edgar kuchaři, když si sedal. „To si pište. Tenhle kousek je hotovej, tu máte,“ řekl Horst a podal mu misku s klobáskou a trochou fazolí. Edgar se dal okamžitě do jídla. Vedle něj seděli jeho vojáci a právě probírali, co budou dělat, až se vrátí a skončí jim vojenská služba.

„Já se vrátím k otci do mlýna. Jsem jedinej chlap v rodině, moje čtyři sestry budou brzy na vdávání a otec už není nejmladší,“ řekl mladík na protější lavici.

„Možná bys mě mohl s jednou z nich seznámit, Clyvasi,“ odvětil druhý, o hlavu menší voják.

„To určitě, ty seš proslulej chlípník. Moje sestry si zaslouží slušnýho chlapa, a ne chodící pohlavní nemoc,“ odvětil Clyvas a muži se rozchechtali.

Edgar měl své muže rád. Jeho jednotka jich čítala sto mužů a on znal každého osobně. Věděl, že přílišné bratříčkování by se mohlo negativně projevit na morálce, přesto se jim nechtěl úplně odcizit.

S Norikem, který dělal provianťáka ve Vyšné pevnosti, se před cestou domluvil, aby mu přihodil nějaké klobásky navíc a dva malé soudky s vínem.

Moc dobře si vybavil jeho ranou službu u posádky, kdy se na jedné ze svých prvních misí spolu s pár dalšími vojáky ztratil na nepřátelském území v podobném počasí. Přes měsíc nejedli nic jiného než kořínky, mech nebo bobule. Pátrací četu mohli z pevnosti vyslat, až když roztál první sníh. Našli je podvyživené, promrzlé a blábolící.

„Co si o téhle výpravě myslíte, veliteli? Jsme Gurdanovi na stopě?“ optal se ho jeden z mužů.

„Včerejší noc jsme objevili stopy větší skupiny mužů spolu se stopami koní a sání, které musely být něčím zatížené. Přibližujeme se k nim, dost možná se s nimi dnes střetneme. Proto jsem vyslal Tharyka s ostatními stopaři, ať zmapují situaci a terén před námi. Chci vědět, do čeho jdeme.“ Jeho muži souhlasně přikyvovali a pokračovali ve svém jídle.

Edgara potěšilo, že mu důvěřují. Gurdanova skupina mohla mít přes sedmdesát divochů, spíše míň po ztrátách, které při drancování utrpěli. Nebude to lehký boj, ale od toho tady byl on, aby celý střet svým mužům ulehčil. Otevřené střetnutí jim nepomůže, jsou příliš hluboko na cizím území. Budou muset svého nepřítele překvapit. Naštěstí jsou Edgarovi vojáci odpočatí, kdežto Gurdan a jeho divoši strávili posledních pár dní na útěku do bezpečí.

Edgar dojedl svou snídani, poděkoval Horstovi a zamířil do stanu poručíků. Zafrkali na něj koně ustájení vedle stanu, vešel dovnitř a probudil nejbližšího poručíka. „Fergusi, chci, aby si všechny jednotky do východu slunce sbalily své věci a byly připraveny k pochodu,“ zavelel Edgar.

„Rozumím, lorde veliteli. Už se vrátili průzkumníci?“ zeptal se ospale Fergus.

„Ještě ne, ale očekávám je každou chvíli.“ S těmito slovy probudil mladého Matyase, který mu byl při ruce. „Matyasi, zajdi za Horstem, něco pojíš a hned potom mi sbalíš stan a osedláš koně,“ Matyas přitakal, jako vždy trochu polekaně, když ho někdo vzbudil. „A nezapomeň nakrmit havrany.“

Matyas nebyl zlý hoch, ale byl příliš zvyklý na své šlechtické výhody. Narodil se do velmi bohatého rodu. Edgarův otec považoval za čest a privilegium, když zjistil, že bude Matyas dělat panoše jeho synovi. Samozřejmě mu otec připomněl, aby se před mladým Matyasem zmínil o otcových pozemcích a jeho výborném víně, které pěstovali. Na Edgarovi bylo především, aby z toho chlapce udělal muže, obchod může počkat. Tomu rozumí i jeho otec.

Edgar vešel do svého stanu, aby si prohlédl mapu oblasti, ve které se nacházeli. Mapa nebyla úplně kompletní, spousta důležitých informací chyběla. Byli zhruba čtyři dny od Výšné pevnosti. Cesta je zavedla na východ přes hory a slabě se stáčela na sever, kam mířili Tharykovi průzkumníci. Na západní straně je kryl Hadí hřbet a na východě je čekaly rozsáhlé neprostupné hvozdy, které byly domovem místních kmenů. Severně od jejich pozice leželo Modré moře, zhruba týden cesty. Edgarovi dělaly největší starosti časté laviny, kterými bylo toto místo proslulé. Především teď, v půlce zimy, to tu bylo obzvláště nebezpečné.

Mohly být dvě hodiny po východu slunce, když k němu přijížděl jezdec z předvoje. „Pane, průzkumníci se vrátili.“ Průzkumníci byli vybaveni rohy pro takové situace, ale Edgar si nebyl jistý, kdo by je mohl v okolí slyšet.

„Jeď napřed, budu hned za tebou.“

Tharyk a jeho skupina vypadala sešle, pravděpodobně jeli celou noc zpět. „Jaké zprávy mi nesete?“

„V noci jsme viděli několik ohňů severovýchodně. Vypadá to, že jsme je našli. Počet sedí. Měli bychom je po poledni dohnat.“

„Skvělá práce. Je po cestě něco, čeho bychom se měli obávat?“

„Ne, pane. V noci jsme slyšeli skupinku vlků, ale tak velkou skupinu, jako je ta naše, by neměli obtěžovat. Navíc přes večer napadl čerstvý sníh, měl by zahladit naše stopy.“

„Dobrá. Zařaďte se na konec a odpočiňte si v sedle,“ rozkázal Edgar.

„Děkuji, veliteli,“ odpověděl Tharyk a pomalu vyrazil za svými společníky.

Cesta se po chvilce začala klikatit z kopce, což jim pochod usnadnilo. Les byl zlověstně tichý, zima jej celý zabalila do sněhové pokrývky. Byly to pradávné hvozdy, tisíce let staré, nedotčené. Žilo zde jen pár kočovných kmenů, nikdo jiný. Jediné místo, kde se držela civilizace, bylo dál na východ u Stříbrného jezera. Stříbrov byl pro místní kmeny místem obchodu, kultury a pokud byla zima příliš tuhá, tak zde našli přístřeší. Do města mohli cestovat obchodníci z cizích zemí a bylo to prakticky jediné místo, kde vás kmeny nechtěly okamžitě zabít.

Pro Edgara bylo složité divochům rozumět. Celý život prožil na hradě, žil šlechtický život a nemusel se prakticky o nic strachovat. Uměl číst, na koni jezdil od svých šesti let. Od osmi let jej učil bojovat hradní zbrojmistr a také se mu snažil předat základy rytířství z jihu. Edgar se mohl díky své šlechtické krvi vyhnout povinné vojenské službě, ale rozhodl se, že do služby nastoupí.

Byl nejmladší z celého rodu. Rodinné sídlo Trn a s ním titul lorda přejdou na jeho nejstaršího bratra Artura. S mizernou vidinou na vlastní pozemky a sídlo se rozhodl, že chce v životě něco dokázat. Když dostal svůj první dřevěný meč, zjistil, že ho boj baví a byl v něm výjimečně dobrý. Své bratry hravě porážel, i když byli o několik let starší. Díky bohaté hradní knihovně se mohl učit historii, něco o bojových taktikách a diplomacii. Nechtěl, aby tyto vědomosti přišly nazmar.

Ale ten nejdůležitější důvod, proč opustil svou rodinu a přidal se k pohraniční stráži, byla Maira, jeho láska z mládí. Byla to poslední, co ho u rodiny drželo, když už byl dospělý. Chtěl si ji vzít, ale předtím potřeboval něco dokázat. Nemohl za jejím otcem přijít s holýma rukama. Rozhodl se, že pozná svět, vyhraje pár turnajů, obepluje většinu známého světa, možná bude bojovat v nějaké válce. Když se ale vrátil domů, Maiře se už dvořil jeho přítel z dětství Robyn. Rudý vzteky jej vyzval na souboj a Robyn ke svému neštěstí přijal.

Byl to nerovný souboj. Edgar jej mohl mnohokrát odzbrojit a souboj tak vyhrát, ale byl dotčený přítelovou zradou. Neukončil souboj, dokud Robyn neležel s početnými zraněními na zemi. V tu chvíli se Edgar ze svého vzteku probral a v náručí jej odnesl do hradu, kde se o něj staral felčar. Ten samý večer však Robyn svým zraněním podlehl. Maira jej zavrhla a otec mu poradil, aby na nějaký čas zmizel a doufal, že otec bude schopný vše Robynově rodině vysvětlit.

Už to bude přes šest let, co opustil svůj domov. Naposledy mu jeho otec psal, že jeho bratr Roderic vyhrál turnaj u Královského lesa a jeho starší bratr Artur má dalšího potomka. Edgar nějaký čas vítal samotu pohraniční pevnosti a chlad hor, ale stýskalo se mu po domově. Až na jaře roztaje sníh a hranice budou na nějaký čas klidnější, navštíví svého otce a bratry na Trnu. Chtěl strávit nějaký čas s rodinou, vyrazit s bratry na lov a ochutnat víno z otcových vinic. Co jej bude čekat potom, netušil. Lord Cordon se už dekádu poohlížel po svém nástupci. Pokud chtěl velení předat Edgarovi, už by to nejspíš dávno udělal.

Z jeho myšlenek ho vytrhli jeho muži. „… tak vám povídám, oni mají na jihu, krom divnýho jídla i divná zvířata. Jezdí na koních, kteří mají dva hrby, tělo jim pokrývá žlutá srst a mají divně prohnutý dlouhý krk jako had. Nedivím se, že se pořád tváří kysele. Je to pěkně divná země.“

„Co to povídáš, kam na ty bláboly chodíš?“ namítl jeho kolega.

„Styrgas mi povídal o jeho obchodních cestách, když se zastavil u nás v pevnosti.“

„Nemůžeš mu všechno věřit. Je to starej blázen. Strávil život na cestách a už má vše popletené.“

„Naopak. V tomhle má pravdu,“ zapojil se do rozhovoru Edgar.

„Nejsou to koně, ale velbloudi. V hrbech si hromadí vodu, takže dokáží vydržet i deset dní na poušti bez jediného doušku. Ale máte pravdu, Styrgas často mluví z cesty.“

„Vidíš, říkal jsem ti, že je to pravda. Náš velitel je študovaný.“

„Matyasi, pojď sem,“ přivolal svého panoše Edgar. „Vytáhni si pero a papír. Inkoust máš pod vestou, aby nezmrzl?“

„Ano, pane,“ odpověděl Matyas.

„Dobře, tak poslouchej:

Podle Tharykova odhadu jsme tři hodiny cesty od posledního tábořiště Gurdana. Všechny okolnosti nasvědčují, že jsme na správně stopě. Pošlu dalšího havrana, jakmile to bude možné. Podepsán lord velitel Edgar Wannel. Až to dopíšeš, dones mi zprávu k podepsání a řekni mužům, ať jsou obezřetní. Mám pocit, že jsme blízko.“

Edgar si v hlavě přehrával různé scénáře nadcházející bitvy a přemýšlel, jak nejlépe využít okolní terén ve svůj prospěch. Jeho skupinu tvořilo patnáct jezdců. Šest z nich vyslal jako předvoj po dvou skupinách, měli hlásit cokoliv neobvyklého. Edgar měl v plánu vzít s sebou jezdce a zaútočit na týl nepřítele. Pěchota vedena Tharykem by se rozdělila do dvou skupin nedaleko od sebe a vedli by celý útok. Chtěl rozestavět lučištníky na strany, aby mohli krýt jak pěchotu, tak jezdce. Na nepřítele hodlal zapůsobit množstvím vojáků a útokem z více směrů, pokud jim samozřejmě bude štěstí přát a svého nepřítele překvapí.

Edgar znal velmi dobře způsob, jakým kmeny obvykle bojovaly. Preferují boj v uzavřeném prostoru, kde hraje okolí v jejich prospěch. Jsou divocí, přesto bojují jako jeden muž. Chaos a ztráta kontroly je snadno vyvede z míry. Pokud na ně narazí, budou se starat především o svou kořist. Jen neradi opustí svůj lup, a toho chtěl Edgar využít. Chamtivost poslala nejednoho ubožáka na smrt.

Cítil mezi svými muži napětí. Věděli, co je čeká, ale to neměnilo nic na tom, že se jednoduše báli smrti. Měli dobrý důvod bojovat. Bránili svou domovinu proti cizím nájezdníkům, proti drancování, znásilňování a plenění. Zaslechl také tiché modlitby. Někteří se modlili ke svým předkům, jiní ke světu obecně. Pár jeho mužů pocházelo z jihu, ti se modlili k jižanskému bohu Syldirovi. Pro Edgara byl Syldir cizí, ale pokud se jeho muži cítili líp, bylo mu jedno, koho vzývají.

Matyas se zrovna chystal něco říct, když tu ke skupině přijížděli tři jezdci z předvoje. „Můj pane, našli jsme jejich tábořiště. Nemohou být daleko, nechali za sebou 3 mrtvé, jejich těla ještě úplně nevychladla. Pravděpodobně byli raněni, nebo se v noci pohádali. Některé rány byly ještě čerstvé,“ reportoval svou zprávu jeden z jezdců.

„Dobrá, zařaďte se k nám dopředu. Matyasi, rozdej rozkazy k formaci, chci být připraven.“

Stezka se stáčela na východ a lehce se svažovala. Právě je zastihla druhá skupina předvoje. „Můj pane, vidím, že se Aredan vrátil. Našli jejich tábořiště?“

„Ano a zanechali za sebou tři mrtvé. Co jste zjistili vy?“

„Na průzkumu jsme zahlédli pohyb na konci údolí. Měli by to být oni. Můžeme je překvapit a obejít z jihu. Gurdan hledal dobré místo na tábor, proto šel severnější cestou, kde byl chráněn úbočím.“

„Jak je to se schůdností?“ zeptal se Edgar.

„Kousek před námi je říčka, tu bychom měli bez problému přejít, je mělká. Pak následuje poměrně řídký les. Ten by nám mohl urychlit přesun.“

Edgar zvažoval, jak dále postupovat. Nechtěl bojovat v lese. Doufal, že se jim naskytne příležitost a budou je moct překvapit v roklině, kde mohou obsadit stěny lučištníky. Úplně nejlepší by bylo, kdyby je mohli napadnout v noci, až budou spát. Nedalo se nic dělat, střetnou se na jejich bojišti. Byli už příliš hluboko na území nepřítele a nechtěl na druhé straně hor trávit víc času, než potřeboval. „Dobrá. Jsme příliš blízko na to, abychom je ztratili. Veď nás.“

Neuběhla ani hodina a na horizontu zahlédli Gurdanovy muže.

Působili uvolněně, věděli, že budou brzy doma. „Tharyku, obejděte je zezadu. Jakmile vás zpozorují, zaútočte. Matyasi, ty budeš s lučištníky. Chci, abys je koordinoval. Ať se rozprostřou a zaútočí na skupinku ze strany. Jezdci, za mnou!“ zavelel Edgar.

Edgara ovládlo vzrušení z nadcházející bitvy. Zima a vítr jako by zmizely. Edgar myslel jen na jedno. Nebyla to jeho první bitva, přestože byl poměrně mladý. Většinu z nich s přehledem vyhrál, některé… byly na hraně. Byl sebejistý, bojoval s chladnou hlavou, přesto se nikdy nezbavil napětí a vzrušení. Jeho zbrojmistr na Trnu jej učil, že strach je nezbytný. Pokud se muž bojí, ví, že ještě dýchá. Jeho jezdci předběhli skupinu divochů a ocitli se před nepřítelem. Edgar si chtěl držet odstup, vše muselo jít podle plánu. „Uklidněte své koně, nechci, aby nás prozradilo jejich frkání. Počkáme na Tharyka a na můj signál zaútočíme.“

Čekání bylo to nejhorší. Srdce rozvádělo adrenalin do těla, ale jediné, co mohl dělat, bylo čekat. Každý okamžik trval celou věčnost. Sebemenší pohyb, ať už padající sníh ze stromů, nebo ptáci, jej vytrhl ze soustředění.

Nepřítel se zastavil, zpozorovali Tharyka a jeho pěchotu. Začali se formovat. „Dobrá, to je náš čas, poklusem vpřed, máme ještě dost času. Zezadu nás čekat nebudou,“ zavelel velitel. Edgar zahlédl koutkem oka formující se lučištníky, jak pomalu postupují vpřed po jeho levici. V přítmí téměř nebyli vidět.

Tharyk a jeho muži se s mohutným bitevním pokřikem vrhli vpřed. Už byli na dostřel, když Edgar zavelel: „Vpřed!“

Edgar pevně sevřel jílec svého meče a s ohlušujícím řevem pobídl svého koně do trysku. Horské kmeny vypadaly děsivě už z dálky. Mnozí měli obvázané ruce a nohy. Jejich hlavy byly posety tetováním a jizvami. Na jejich obličejích bylo vidět překvapení, které se pomalu mísilo s nenávistí. Byli tak blízko domovu.

Střet přišel krátce poté. Edgarův kůň srazil obzvlášť ohyzdného horala se štítem. Edgar sebou při nárazu trhl v sedle, ale jezdci pokračovali dále. Kůň se dalšímu střetu vyhnul a Edgar zatínal svůj meč do nechráněných protivníků.

Vzduchem svištěly šípy, které zasáhly i několik jezdců. Edgar strhl svůj štít a držel jej před sebou a chránil tak zároveň svého koně. „Matyas se musel kurva zbláznit!“ zanadával Edgar. „Měl nakázané dvě salvy a postup vpřed!“

Oblečení nasáklé potem se na něj lepilo, bitevní pole bylo zbarvené krví, v dáli sténal umírající kůň. Podařilo se jim divochy rozdělit, zatím jim vše hrálo karet. Gurdan nebyl schopen pořádně složit štítovou zeď, jeho muži byli rozptýleni po celém bitevním poli. „Pomozte ostatním!“ zavelel Edgar. Jezdectvo se rozdělilo, každý svým směrem na pomoc jednotlivcům. Edgar zahlédl pohyb v lese, kde měli být jeho lukostřelci. „Konečně…,“ v tom se zarazil. To nebyli jeho muži. Tito byli oděni do černé a měli podivně protáhlé dlouhé luky.

„Okamžitě seskupit!“ zařičel Edgar. Tharyk zpozorněl, spatřil cizí muže a jeho pěchota se zformovala. „Ke mně, udržujte linii. K sobě!“

Z lesa se vyřítila pěchota. Sto padesát, možná dvě stě mužů. Všichni v perfektní formaci, semknuti, s vysokými štíty před sebou a za nimi lučištníci.

„Pane, co se to děje? Kdo to je?“ ozvalo se vedle něj.

„Netuším, nepoznávám jejich znak.“

Armáda měla na štítu bílý planoucí strom na černém poli. Co Edgarovi paměť sahala, nikde tento symbol neviděl, ani o něm nečetl. Jeho muži byli stále roztříštění, mnozí se snažili dostat od svých protivníků, aby se mohli znovu zformovat, ale to jen nahrávalo horským kmenům. Z původní stovky mužů měl Edgar pouhých pět desítek, možná šest. Tuhle bitvu nevyhrají, je jich příliš málo.

Vzdát se ale nemohli. Věděl moc dobře, co Gurdan provádí svým zajatcům.

„Víte, co tohle znamená. Budeme bojovat, jako nikdy. Kdo má kopí nebo štít, dopředu. Musíme si je udržet co nejdál od těla.“

Edgarovi muži se stále bránili Gurdanovým divochům, kteří bojovali s nové získanou odvahou, když vtom vzduchem zasvištěly šípy. Edgar stihl pozvednout štít. Chránil sebe, ale odkryl tím svého koně.

Několik šípů se mu zahryzlo do krku a skácel se k zemi. Edgar byl zavalený masivní tělem svého koně, ale jeho muži mu pomohli s vyproštěním. Levá noha, na kterou kůň spadl, příšerně bolela. Vrávoravě se postavil na nohy a se štítem v ruce se zařadil do řady.

„Tento den nebude náš poslední! Za krále!“ povzbuzoval své muže Edgar. „Za krále Erodina!“ rozlehlo se lesem.

Protivník udeřil tvrdě, byl v perfektní formaci.

Přesně věděl, kam udeřit, aby roztříštil jejich přední řadu. Edgar kolem sebe bil jako nikdy předtím. Jeho vojáci posílali cizí protivníky k zemi, jednoho po druhém. Edgarův zrak zakalil vztek, jeho mysl beznaděj. Sekal kolem sebe bezmyšlenkovitě. Poslal k zemi čtvrtého černooděnce, když vtom jej zasáhl šíp do hrudi.

Svalil se na zem, šíp byl z černého dřeva s bílým koncem. Vězel hluboko v jeho hrudi. Pocítil teplo a vlhko na prsou. Zem kolem něj se zabarvila do ruda. Vybavil si svůj domov, letní počasí, Mairu oděnou v bílém… Vtom ho udeřila opancéřovaná bota do spánku a vše mu zmizelo před očima.