Když ji vedli palácem, měla možnost si tu bájnou krásu prohlédnout zblízka. Překrásné zdi, mramorová podlaha, nábytek z exotického dřeva… vše bylo dovedeno k naprosté dokonalosti. Sera si v hlavě přepočítávala, kolik by toho stačilo ukrást, aby jí to stačilo na rok spokojeného života. Příliš by se tady nenadřela, pokud by ovšem vyvázla se zdravou kůží.

Palácem ji vedla pětice mužů, ozbrojení byli až po zuby. Ani jeden na ni za celou dobu nepromluvil, krom výzvy, aby vyšla ze své cely a o nic se nepokoušela. Na konci schodiště narazili na služebnou, která se dívala do země a udržovala si od strážných náležitý odstup. Sera jí to neměla za zlé. Využila by jakékoliv příležitosti, aby se z téhle situace dostala.

Zastavili se před obyčejnými dveřmi, kterých minuli za cestu palácem nepočítaně. Strážný pokynul Seře, aby se posadila na lavici, která byla postavena při zdi. Sera jeho pokynu vyhověla. V chodbě krom nich nikdo nebyl.

Strážní byli nehnutě rozestavení v půlkruhu kolem Sery a nevěnovali jí pozornost.

◆◆◆

Příšerně pršelo a během pár okamžiků byla promočená až na kost od nepřetržitého deště a kopyta její klisny se bořila každým krokem hlouběji do bahna. Vidina přespání v divočině se jí příčila, musela si najít přístřeší, a to co nejdříve.

Putovala bezmála další hodinu, než narazila na zájezdní hostinec. Na zašlém vývěsním štítu skákal jelen. Nápis pod ním nepřečetla. Koně ustájila pod střechou a běžela se schovat dovnitř.

„Otři si bláto z bot, než sem polezeš!“ zařval na ni hostinský v okamžiku, kdy se objevila ve dveřích. Měla přes hlavu přehozený plášť kvůli dešti, a tak hostinský nepoznal, že je hrubý na ženu. Hostinského si pořádně prohlédla a zjistila, že i kdyby se do hospody přiřítila na zádech mantikory, asi by to na jeho chování nemělo valný vliv. Hlavně aby nenadělala svinčík. Očistila si boty a pověsila svůj cestovní kabát k ohni, aby se usušil.

Rozhlédla se po hospodě. Byla plná k prasknutí, což se dalo v tomhle počasí očekávat. Našla si stůl blízko ohně, u kterého seděli dva muži: mnich Bratrstva světla a místní sedlák. Přisedla si, oba si ji okamžitě prohlédli, ale nevěnovali jí přílišnou pozornost. Za chvíli se u ní objevila děvečka s mísou teplé polévky a kusem chleba.

Polévka byla výborná a chléb ještě teplý z pece. Byla příjemně překvapená. Očekávala, že dostane plytkou břečku pochybného původu, soudě podle chování hostinského. Zrovna když po polévce trochu pookřála, přinesla jí děvečka pivo. Poděkovala ji za výborné jídlo a vtiskla jí do ruky minci. Dcerka se usmála a poděkovala. Sera si všimla, že se na ni hospodský pořád nevrle díval, zatímco čistil sklenice. Nezbývalo ji nic jiného než muže ignorovat.

Napila se hutného piva, když do hospody vešla čtveřice neohrabaných hromotluků. Vedl je zarostlý tmavovlasý muž, kterému chybělo pár zubů. Muži na sobě měli lehké cestovní brnění, zbraně a u opasku jim cinkaly peníze. Měšce jim přímo nepřetékají, ale můžou to být snadný peníze, pokud to zahraju dobře, pomyslela si Sera. Posadili se u vedlejšího stolu, hned vedle Sery. Ta se dál věnovala svému pivu, ale nastražila uši, aby jí neunikla jejich konverzace. Nebylo to těžké, muži byli slyšet přes celou hospodu.

„… měl štěstí, že nám štědře zaplatil. Svrběly mě prsty celou cestu,“ rozpovídal se tmavovlasý muž se zlomeným nosem. Na stůl jim přistála polévka a kus chleba. „Dones sem pivo. A honem!“ Vyštěkl muž a natáhl se rukou po dívčině sukni.

„Být tebou, tak na ni moc nesahám,“ poznamenal o poznání starší společník s vráskami kolem očí.. „Hospodskej si tu svou holubičku pěkně hlídá a co jsem slyšel, pěstmi se umí ohánět.“

„Ha! To by byla panečku sranda. Třeba na to ještě dojde, ale předtím bych si dal nějakou kořalku,“ řekl tmavovlasý a zasmál se hrdelním smíchem. Když dorazilo pivo, muži se dali do jídla a hlasitě srkali polévku.

„Taky mě svrběly prsty, ale doporučil nás Ifrid, a pokud by se dozvěděl, že jsme okradli klienta, příště bychom žádnou práci nemuseli dostat. Co bys dělal potom?“ namítl chraplavým hlasem muž, který byl o hlavu menší, zato téměř dvakrát tak široký.

„Nebylo by žádné příště,“ poznamenal tmavovlasý. „Když jsem byl chcát, všiml jsem si, jak se ta kola boří do země. Měl pěkně naloženo, chlapi. Ať už vezl, co chtěl, muselo to bejt drahý.“

Sera v duchu poděkovala za tohle počasí a dál naslouchala. Večer konečně začínal být zajímavý.

„Měli bychom se vrátit do města. Viktore, nevíš, kam měl obchodníček namířeno?“ pokračovali v rozhovoru.

„Noo, zmiňoval tu vyvoněnou hospodu, v kupecký čtvrti… Jak ta se menovala, kurva…“

„Brouzdající Kanec?“

„Asi… že prý ten podnik vlastní jeho dávnej známej a že ho dlouho neviděl. Moc jsem ho pak neposlouchal, pořád jen žvanil. Měl jsem chuť mu do krku narvat dýku. Až po jílec,“ podělil se Viktor o informace a své pocity.

„Možná kdybys ho poslouchal, ty tupče, tak víme, kde ho najít.“

Jejich rozhovor přerušil hospodský, který právě vyhazoval místního sedláka. „Tohle je slušná hospoda. Moje Elina se nebude tahat s takovým nuzákem. Padej!“ Cela hospoda sledovala scénku, chlapi se rozchechtali. V rohu hospody rozpačitě stála Elina s ruměncem na tváři. Ani jeden z mužů si nevšiml, že jim od opasků zmizely těžce vydělané mince.

◆◆◆

Sera zpozorněla, protože se k nim chodbou někdo blížil. Byl to vysoký šlechtic v bohatě zdobeném oblečení. Následovali jej dva statní rytíři po jeho boku.

„Teď budeš držet hlavu dole, nebo o ni přijdeš,“ procedil mezi zuby palácový strážný, který stál vedle Sery. Sera neměla přílišnou chuť pokoušet své štěstí, proto ho poslechla a dívala se na zem. Když muži prošli kolem, viděla jen jejich nohy a meče, které měli pověšené u pasu. Jedna z noh se zastavila vedle ní.

„Co je to za černou myš?“ zeptal se hlas patřící šlechtici, který stál před ní. Z jeho hlasu čišela arogance. Seřin pohled byl omezený na jeho boty, které byly dokonale čisté a vyvedené do nejmenšího detailu sledující nejnovější eriadskou módu.

„Vetřelec, pane. Kradla se hradem, když ji noční hlídka chytila,“ odpověděl strážný.

„Opravdu? A proč nesedí v žaláři?“ zeptal se s lehce arogantním tónem šlechtic. Seře připadal jeho hlas povědomý, ale neodvážila se zvednout hlavu.

„Váš otec si ji chtěl prohlédnout a zjistit, jak se do hradu dostala.“

„To by zajímalo i mne… Má na mě otec čas?“

„Okamžik, prosím. Váš otec si nepřál být rušen.“

„Dobrá, chvilka mě, hádám, nezabije,“ odvětil otráveně šlechtic a přešel ke dveřím a tiše se bavil s muži, kteří mu dělali společnost. Sera měla stále svěšenou hlavu mezi stehny a tak slyšela jen úlomky jejich rozhovoru. Vysoký šlechtic vyprávěl svým společníkům veselou historku z hospody… snad se jednalo o hospodskou bitku nebo venkovní oslavu. Nějaký rytíř, Sera nezachytila jeho jméno, vyhrožoval šlechtici, který jej vyzval na souboj a rytíř skončil zablácený a ponížený.

V další chvíli se otevřely dveře a hovor utichl. Někdo muže vyzval dovnitř. Sera opatrně zvedla hlavu, aby zachytila vnitřek místnosti, ale dveře již byly zavřené. Přesto začínala pomalu tušit, kde skončila.

◆◆◆

Probudil ji farmář, když spala ve stodole. Donesl jí čerstvé mléko a kousek chleba k tomu. Sera nechtěla riskovat opětovné setkání s muži z hospody, a tak zaplatila farmáři na okraji Eriadu, aby u něj mohla přespat.

Poděkovala farmáři za jídlo, osedlala svou klisnu a vyrazila do města. Strážní ji nevěnovali přílišnou pozornost, ráno se do města hrnuly spousty lidí. Domy ve městě byly hustě natěsnané. Zápasily mezi sebou o místo. Každý se snažil být vyšší než ten druhý. Hlavní ulice byla široká, aby tudy mohlo projet do centra co nejvíce lidí, vozů a koní, ale jakmile člověk změnil trasu, ocitl se v jedné z mnoha stísněných postranních uliček.

Domy byly sice vysoké, ale z vrcholku kopce na ně neustále shlížel honosný královský palác. Ranní světlo jej barvilo do růžova, během několika chvil se růžová změnila na zlatou a při západu nabraly stěny i střecha hřejivou bronzovou barvu. Palác byl srdcem dokonalého města, které se po dlouhé roky utvářelo kolem něj. Čím blíže se člověk dostal k paláci, tím byly domy vyšší a stráže obezřetnější.

Sera, aby se ve městě zorientovala, pokračovala s davem směrem na tržiště. Bylo plné lidí, kteří se procházeli pomalým krokem mezi obchodníky. Tržiště samotné dělila na dvě části řeka. Mosty spojující obě části byly plné k prasknutí.

Na jednom ze širokých mostů právě probíhalo představení. Jeden z mužů žongloval s noži, zatímco jeho druh polykal čepel ostré šavle. Dav bezhlesně sledoval celé představení. Jeden z mužů vytáhl čepel z krku, dav kejklíře odměnil potleskem a tu a tam jim k nohám dopadla nějaká mince. Žonglér s noži se usmíval a děkoval publiku, aby v další okamžik vrhal dopadající čepele na svého druha, který se jim obratně vyhnul a poslední nůž se mu dokonce podařilo chytit do ruky.

Zatímco dav jásal nad umem mužů, obsah jejich měšců postupně řídl. V davu se pohyboval třetí muž, který využil vystupování svých dvou kumpánů a postaral se o obsah kapes přihlížejících. Klasický trik, který Sera nesčetněkrát provedla, když byla mladší. Její provedení fungovalo líp, jelikož se na malou ušmudlanou holku nikdo dvakrát nepodíval, a mohla se tak dostat tam, kam jiní nemohli. Jak se mohla jen o chvíli později přesvědčit. Trik se jim totiž moc nepovedl, strážní postupně obsadili obě strany mostu.

Toho si všimli i aktéři a své představení briskně ukončili. K jejich smůle to bylo příliš pozdě. Už byli obklíčení městskou stráží a jediná cesta, která je mohla z této situace zachránit byl skok do vody. Muži se snažili doplavat k nejbližšímu břehu, ale strážní jim vyrazili vstříc. Než se muži stihli dotknout pevniny, mířily na ně hroty kopí. Lidé z davu si až teď uvědomili, že byli okradeni, a začali zlodějům spílat, nadávat a vyhrožovat. Někteří z okradených se snažili dostat ke zlodějům a domoci se ukradených mincí, ale přes strážné nikdo neprošel.

Sera pokračovala dál v průzkumu města a hledala přitom místo, kde by mohla spočinout. Nocleh ve městě byl drahou záležitostí, ale neměla jinou možnost. Buď si ve městě zaplatí nocleh, nebo se do města v noci nedostane. Brány se zavírají a dostat se přes početnou posádku stráží nezvládne ani ona. Popohnala svou klisnu do jedné z úzkých uliček a nevšímala si nadávek kolemjdoucích.

Eriad byl zvláštním městem. Nezapáchal, tak jako města v Lagoarthu, na které byla zvyklá a lidé zde byli stále ve spěchu a přiliš si ostatních nevšímali. Dokonce i postranní ulice byly čisté, ač bylo mezi vysokými domy jen málo světla. V jedné z takových uliček našla podnik, který hledala. Skomírající zlatník. Nebyl to nejhorší název pro krčmu. Ustájila svého koně před podnikem a vešla dovnitř.

„Krásné ráno, paní, čím vám mohu posloužit?“ přivítal ji hostinský s úsměvem. Byl příjemnější, než zavalitý hostinský předchozí den. Ale pozornost a slušné vychování stojí peníze.

„Mohu tady dostat pokoj?“ odpověděla Sera a rozhlédla se po lokále. Hospoda zažila lepší časy, ale bylo zde čisto a až na dva muže popíjející pivo v rohu, klid.

„Samozřejmě. Na jak dlouho?“

„Na pár dní… tři, možná čtyři.“

„Výborně. Noc vyjde na jeden stříbrný pro vás a půl stříbrného za vašeho koně.“ Než Sera stihla něco namítnout, hostinský pokračoval. „Je to čerstvé nařízení radních města, nemůžu s tím nic udělat. Radní by tímto krokem chtěli omezit počet koní ve městě kvůli nečistotě, kterou způsobí,“ vysvětloval nesmyslný poplatek za koně. Byl to řádně drahý nocleh, ale Sera pochybovala, že by našla ve městě levnější.

„Platí.“

„Výtečně, jsem vám k službám, paní. Máte zavazadla, která si přejete přenést do pokoje?“ zeptal se ji hostinský, načež Sera zavrtěla hlavou. „Dobrá, dovolte, zavedu vás do vašeho pokoje,“ řekl hostinský a pokynul, aby jej následovala. „Večeře se podává po setmění. Pokud se zpozdíte, můžu vám něco nechat stranou. Nejsem nejlepší kuchař, to byste musela zamířit ke Kulatému stolu nebo k Jitřence, ale tam byste nechala dvakrát tolik peněz. Hm, moje žena, Betsa, ta by vám připravila hostinu. Kouzelná žena, lepší pečeni byste v životě nejedla!

Pokud se ve městě nějaký čas zdržíte, nesmíte zapomenout na turnaj! Heraldi jej oznámili teprve nedávno, ale už teď se do Eriadu sjíždí rytíři a šlechta z okolních zemí. Turnaje se zůčastní náš princ Eamon a možná dorazí i nagairský princ Carhen, to bude zápas, jaký dlouho nikdo neviděl! Během posledního turnaje, to bylo…,“ hostinský se na okamžik zamyslel, „…před dvěma lety, ano, se hospodě náramně dařilo. Každá místnost byla obsazená, dokonce jsem dovolil sluhům jednoho vznešeného pána spát u krbu v hlavní síni, protože jinde místo nebylo. Ha, už jsme tady. Teď který to byl klíč…“ mumlal si pro sebe hostinský hledající správný klíč. „Tady je…“ Vložil klíč do zámku a otočil jím. Ozvalo se zaklapnutí zámku, Seřin oblíbený zvuk. „Pokoj je jen váš.“

Pokoj byl značně stísněný, stejně jako domy v celém městě, a Sera se musela ve dveřích přikrčit, jak byly nízké. Okno se otvíralo do ulice s přístupem na střechu vedlejšího domu. To bylo dobře. „Děkuji.“ Hostinský se otočil a šel po schodech zpět do přízemí. Než zmizel úplně, Sera na něj ještě z pokoje zavolala: „Přátelé mne pozvali na oslavu k Brouzdavému kanci, nevíte, kde bych tu hospodu našla?“

„Brouzdavý, brouzdavý… hm, to máte nejspíš na mysli Putujícího kance. Hmm, to je fajnovej podnik, nachází se v Horní čtvrti. Máte glejt?“ Sera zavrtěla hlavou. „To vás tam bohužel nepustí dámo, stráže všechny vstupy pořádně hlídají. Budete muset poprosit své přátele, aby vám glejt vyřídili.“

Když byla Sera v pokoji sama, přemítala, jak se dostane přes stráže. Nebyla si jistá, ale měla pocit, že po cestě koutkem oka zahlédla krejčovství. Šaty byly hrozně upnuté, ale neměla příliš moc na výběr. Krejčí byl celý šedivý a některé šaty, které ji nabídl, byly starší než Sera samotná. Mezi hromadou příšerných šatů našla krásné vínové s bohatým výstřihem, které v té šedivé kopě zářily jako klenot. Byly drze drahé, ale soudě podle výrazu, který krejčímu přeběhl přes obličej, když si je zkoušela, stály za to.

Nebyl to jen krejčí, ale také stráže, kteří na ni civěli, když se snažila dostat do Horní čtvrti. Sera si zahrála na hloupou šlechtičnu, kterou pozvala její sestřenice na bál. Strážní nejdřív byli nesmlouvaví, dokud jim nenabídla víno, které si nesla s sebou. Osobně jim ho nalila, zatímco světlo z pochodní vykreslovalo zajímavou hru světla a stínů v jejím výstřihu. Mužům div neukápla slina.

Horní čtvrť byla klidnější, ušetřena ruchu všudypřítomných farmářů a handlířů. Honosné domy s ukrytými zahradami, drahé obchody a jedno obrovské náměstí, v jehož středu stála malá pevnůstka. Ta byla zdaleka nejvyšší v Horní čtvrti a nabízela úžasný výhled na všechny světové strany. Podle standarty, která vlála na stěnách, zde sídlila rada města a měla zde kasárnu také městská stráž. Většina domů v Horní čtvrti měla svou osobní stráž, která se starala o pořádek a bezpečnost. Šlechta cestovala v bohatě zdobených vozech tažených koňmi za doprovodu strážných.

Putujícího kance nakonec nebylo příliš těžké najít, jelikož před hospodou byl masivní kamenný kňour s podobiznou krále Larka, předchozího panovníka Eriadu. Při vstupu do hospody Seru udeřil do nosu těžký vzduch a když si její oči zvykly na přítmí, zjistila, že se v hospodě nedá hnout, jak byla plná. Štamgasty tvořili vesměs pánové urozeného původu, soudě podle nespočtu heraldických symbolů a plejády panošů, kteří jim nosili pivo. Turnaj byl obdobím blahobytu, a tak přilákal i obchodníky, kterým tekly do kapes výnosy z turnaje.

Pozornost celého podniku směřovala k mladému rytíři, který stál opodál obklopený svými vrstevníky. Podle barev, které na sobě měl, patřil k eriadské královské rodině. Jeho publikum mu věnovalo přípitky a přálo štěstí v nadcházejícím turnaji. Jeho nejbližšími obdivovateli byly mladé šlechtičny, jedna krásnější než druhá, visící na něm svýma velkýma očima.

„Eamon! Eamon!“ skandovali jeho přátelé.

Sera se vmísila do davu uždibujíc z bohaté hostiny. Byly zde pečené kachny vonící po citronech, zavalití kanci s jablkem v tlamě, masivní šunky, nadívaní bažanti, pečené ryby a čerstvý úhoři vonící po muškátovém květu. Vedle nich byla také polévka z úhořů, husí paštiky s brusinkami nebo vyuzené ryby. Sera se prodírala horami jídla a podle chuti zkoušela, když najednou zaslechla povědomé jméno.

„… Ifrid mi o království vyprávěl. Je to bohatá země, daleko na východě. Moře je tam na mé lodě příliš rozbouřené, ale už si rozšiřuji flotilu o tři nové, podle nákresů mistra Dorwika. Loď má upravený tvar, aby se lépe vyrovnala s divokými vlnami, ale má menší nákladový prostor. Kdo ví, když mi konečně zařídíš audience u krále Fyrika, možná tě s Dorwikem seznámím,“ vyprávěl energický starý muž svému pohublému vysokému kolegovi stojícímu opodál. Sera ponechala jídlo svému osudu a věnovala pozornost mužům.

„Tarhene, ty dokážeš být někdy pořádný parchant. Nevynecháš jedinou příležitost, co? Není to tak jednoduché, král je velmi vytížený,“ odpověděl vážně pohublý a dramaticky se odmlčel. Mluvil pomalu, jako by zvažoval každé slovo s náležitou péčí. „Na druhou stranu… až příliš mnoho lodí se mi tuhle zimu ztratilo, musím zvážit, jestli se mi to opravdu vyplatí.“

„Rozhodně, bez přemýšlení. Nedokážeš si představit jaké dokonalé sochy jsem od Ifrida koupil z jeho poslední cesty. Jsou jako živé! Nabízel mi i kožešiny ze zvířat, které jsem v životě neviděl, onyxovou slonovinu, dřevo pevné jako ocel nebo drahokamy velké jako moje pěst. Povídá se, že s tou zemí krom Isselbrugu navázal vztah i král Fyrik.“

„Hm, ale o tom bych přeci něco věděl… Zní to lákavě, možná až příliš. Pověz mi, kolik jsi utratil za ty lodě?“ „Co ti budu povídat, celé jmění. Ale vrátí se mi to, dost možná ještě tenhle týden. Přivezl jsem totiž něco málo s sebou a hodlám to tady prodat. Jestli někde teče zlato proudem, tak je to tady, příteli.“

„Hm, opravdu? Můžu se na zboží podívat, ještě než ho prodáš? Bylo by příhodné, kdybych měl možnost si tu krásu prohlédnout na vlastní oči, než se unáhlím.“

„Když mi zařídíš tu audienci…“

„To nezáleží na mě, jsem příliš malý pán. Pokusím se,“ vymlouval se vysoký muž.

„Dobrá, dobrá Gaurine, budu ti vděčný…“ odpověděl energicky Tarhen a všiml si Sery, jak se k nim svým pomalým krokem přibližuje. „Oh, jak jen mohu mluvit o kráse, když mezi nás vstupuje bohyně dávných věků. Vznešená dámo, jste úchvatná. Čemu vděčíme za vaši pozornost?“

„Jste příliš laskavý, pane…,“ řekla Sera a vykouzlila ten nejkrásnější úsměv.

„Tarhen, kupec Tarhen, k vašim službám,“ představil se rozjařeně starý pán. Jeho přítel obrátil oči v sloup.

„Nechám vás o samotě. Uvidím, co se dá dělat ohledně té naší záležitosti. Doufám, že to bude stát za to, příteli.“

„Kdy jsem tě zklamal, ha?“ usmál se starý muž a rozloučil se s přítelem. „Povězte mi, jak je možné, že tak skvostná dáma je tady sama a nevěnuje pozornost našemu princi Eamonovi?“

◆◆◆

Seru stálo značné úsilí starce opít a musela použít širokou paletu svých triků, aby jej dostala do postele, aniž by na něco došlo. Kupec Tarhen ležel v bezvědomí v opileckém spánku, ztěžka dýchal, zatímco mu Sera prohledávala kapsy. Její očekávání značně ochablo, jelikož nic nenašla. Do tuniky měl všité skryté kapsy, ty ale ukrývaly šifrovanou korespondenci, které jen stěží rozuměla.

Nezbývalo ji nic jiného než prohledat jeho pokoj. Do truhlice se dostala za pár okamžiků, zámek byl poměrně jednoduchý. Krom oblečení zde ležel i měšec s mincemi, ale nechala jej být. Až se starý pán probudí, bude bohatě stačit, že bude podrážděný, že se se Serou nevyspal. Nemusí na ni posílat stráže kvůli krádeži.

Sera prohledala celý pokoj – komodu, trámy u stropu, skrytá místa pod postelí… Jedno místo však vynechala a tím byl krb. Opatrně si před něj klekla, aby si neušpinila šaty a zašmátrala v komíně. Téměř okamžitě našla, co hledala. Byl to masivní kovový klíč, celý zčernalý od sazí. Hlava klíče byla bohatě zdobená a podle emblému, který do něj byl vyražen, otevíral dveře v městské pevnosti.

Umyla klíč i své ruce od sazí, schovala jej do šatů a nechala starého pána svým snům. Na schodech potkala vyvaleného jednoho ze štamgastů, kterého opatrně překročila. Zábava v hospodě už pomalu utichala a jediní, kdo byli ještě na nohou, byli služební. Ti jí nevěnovali přílišnou pozornost, až na jednu starou bábu, která ji odsoudila pohledem, když ji viděla scházet po schodech. Chtěla té staré čarodějnici něco říct, ale neměla času nazbyt.

Při průchodu bránou na cestě zpět ji strážní pozdravili, radíc jí, aby se netoulala v noci městem. V krčmě, kde se ubytovala, ze sebe sundala drahé šaty a uložila je do truhlice. Oblékla si tmavé vlněné kalhoty s vysokými koženými botami, lněné triko a koženou vestu. Přes rameno si přehodila kožený pás s kapsami vpředu a kolem ramen krátký plášť, který jí zakrýval hlavu. Pro jistotu si do bot vložila dýku a k pasu připla krátký meč.

Když byla připravená, otevřela okno pokoje a vylezla na střechu. Na obloze právě padala hvězda. To bude dobré znamení, ujistila se v duchu. Vydala se doprava přes střechy do Horní čtvrti. Cesta to byla pomalá, plná opatrných pohybů, kluzkých míst a ustavičného plánování, kam dá Sera v příštím kroku nohu. Když byla u brány do Horní čtvrti, musela ji obejít dokola přes celou řadu domů, než našla schůdné místo. Zeď zde byla prorostlá hustým břečťanem se spoustou míst, kde chyběly kameny a kde se mohla zachytit.

Při šplhání po zdi málem spadla, když se zachytila uvolněného kamene. Ten s hlasitým bouchnutím dopadl na střechu domu. Sera zůstala nehnutě přitisknutá ke zdi a čekala. Když to vypadalo, že rámus nepřilákal nechtěnou pozornost, pokračovala dál. Na vrcholu hradby pochodovaly stráže, ale zdržovaly se především ve věžích, kde měly zapálené koše a zahřívaly si zkřehlé prsty. Na okamžik jim Sera záviděla, ale musela pokračovat dál.

Sešplhat na druhou stranu bylo podstatně jednodušší. Seskočila z hradeb a chytila se za okenice jednoho z domů. Spustila se dolů a vydala se stejnou uličkou na náměstí skrývajíc se ve stínech domů. Při cestě potkala stejné strážné, kteří ji pustili v šatech bránou. Nejspíš je někdo vystřídal a oni mířili do kasáren, aby si odpočinuli. Vyčkala pár okamžiků ve stínu domu a pokračovala dál.

Na náměstí nikdo nebyl, dokonce i hospoda už byla potichu. Sera se přesunula k pevnůstce a hledala správné místo, kudy by se mohla dostat dovnitř. Vchod strážili dva muži opření o své halapartny. Na mysl jí nepřišel jediný způsob, jak se skrze muže dostat než spustit svůj hysterický křik. Schovala se do záhybu pevnosti, zatímco oba strážní proběhli kolem ní. Využila vyvolaného rozruchu a vešla dovnitř.

Z předchozí zkušenosti se vydala do sklepení, kde předpokládala, že bude městské skladiště. Její instinkt ji nezklamal a hned pod schody na ni čekala dlouhá chodba plná dveří. Netušila, jak dlouhá chodba je, jelikož ji osvětlovalo světlo z pouhých dvou pochodní. Vytáhla ukořistěný klíč a zkoušela jedny dveře za druhými. Když už si myslela, že klíč nezapadne do žádných dveří, ozvalo se příjemné cvaknutí zámku. Ohlédla se kolem sebe, natáhla se pro jednu z pochodní a vešla dovnitř.

Její první pohled mířil směrem k sochám uprostřed místnosti. Stále ještě v dřevěném rámu, ve kterém byly přepraveny. Sochy ztvárňovaly lidi v různých pozicích, často neúplné. Některým chyběly končetiny, jiným zase hlava. Některé byly z mramoru, další z kamene a pár jich bylo pozlacených, ale všechny byly dokonalé. Téměř živé. Krom soch zde byly pytle s kořením, štosy nejrůznějších látek a tu a tam knihy zabalené v kůži.

Sera předpokládala, že bude mít větší štěstí, ale bohužel se musela spokojit s tím, co nalezla. Ukořistila malou knihu v pozlaceném rámu a dvojici sošek, které se ji vlezly do kapes. Byl zde také skvostný stříbrný sextant s rudým drahokamem zasazeným v těle. Drahokam se překrásně leskl při svitu pochodně a hřejivě osvětloval své okolí. Opatrně jej zabalila do kůže a schovala si jej pod vestu. Vedle sextantu ležela podivně tvarovaná ceremoniální dýka s tmavou slonovinovou rukojetí. Podél čepele byly vyryty symboly, které nepoznávala. Dýka nebyla příliš zdobená, ale působila v seřině ruce příjemně, a tak si ji pověsila za opasek.

Prohlížela si podivnou vázu zdobenou písmem, které neznala, a dlouhou zakřivenou šavli s krásným květinovým vzorem, když vtom zaslechla pohyb v chodbě. Rozhlédla se po místnosti a hledala místo, kam se schová. Zhasla pochodeň, kterou držela v ruce, a schovala ji do sudu, aby její přítomnost neprozradily žhnoucí uhlíky. Svůj úkryt našla za jednou ze soch. Byla to dvojice žen v milostném obětí. Způsob, jakým se dotýkaly byl nestoudný. Seře rozproudil krev.

Soudě podle zvuku, strážní kontrolovali chodbu a dveře, jestli jsou zamčené. V duchu si zanadávala, že za sebou nezamkla dveře. Bez hlesu ležela ve svém úkrytu a čekala. Když strážný otevřel dveře do místnosti, rozbušilo se jí srdce. Strážný vešel dovnitř a pomalými krůčky zkoumal místnost. Zastavil se u sochy, za kterou byla Sera schovaná a chvíli se na ni díval.

„Uromo, viděl jsi to?“ zeptal se.

„Co?“

„Pojď sem,“ vyzval jej strážný. Když se vedle něj postavil Uromo a oba se dívali na sochu, pokračoval. „Neříkej, že bys ty teplý holky neopíchal.“

„Mají něco do sebe, exotické krasotinky…“

„Ta nalevo vypadá jako Obera, jen ta měla větší cecky.“

„Hehe… to máš pravdu. Co kdybych ji poctil návštěvou? U Rostoucí lilie nemají nikdy zavřeno,“ dostal Uromo skvělý nápad.

„To klidně můžeš, ale za chvíli bude svítat a budou nás střídat. Pojď, vrátíme se zpátky na naše místa. Nechci být ve službě ani o okamžik déle, jen abys to tady mohl zasvinit.“

„Ty seš vážně kretén…,“ ulevil si strážný a následoval ho.

Sera bezhlesně vydechla, když za sebou zavřeli dveře. Zůstala na svém místě ještě nějakou dobu a když už to vypadalo, že se strážní vracejí chodbou zpátky, vylezla ze svého úkrytu. Doplnila zbytek svých kapes cennostmi, položila hlavu na dveře a poslouchala. Nikoho neslyšela, proto pomalu otevřela dveře a pokračovala chodbou ven.

Sera se měla v plánu dostat z pevnůstky jedním z oken v horních patrech, ale tenhle plán ji zhatili strážní, kteří stáli pod schody a bavili se mezi sebou. Sera v duchu zaklela a přitáhla se blíž ke zdi, aby ji nebylo vidět.

Vtom se jeden ze strážných otočil, stále ještě s klíči v ruce, a šel směrem ke ní. Neměla příliš na vybranou – rozběhla se do temnoty chodby.

„Uromo! Někdo tady je!“

Netušila, kam ve tmě běží, orientovala se pomocí levé ruky, kterou se dotýkala zdi po své levici, pravou ruku měla nataženou před sebou. Slyšela za sebou kroky obou strážných, jejich nadávky, a když se otočila, viděla v dálce obrysy ozářené pochodní. Najednou její levá ruka zela v prázdnotě a chodba se rozdělila do několika směrů. Neměla příliš času na rozmyšlenou a zabočila doleva.

Zmírnila trochu tempo, protože ztěžka oddechovala a nechtěla, aby ji strážní slyšeli. Její zrak si trochu přivykl na okolní tmu, přesto našlapovala velmi opatrně. Stěna byla postavena z hrubých kamenů chladných na dotek. V pravidelných intervalech narážela na kusy železa, které sloužily jako držáky pochodní. Netušila kam jde, ani kde jsou strážní. Slyšela jen tlukot svého srdce.

Chodba chvíli směřovala dolů, poté prudce nahoru a tu a tam se vinula do stran jako had v písku. Sera zvažovala své možnosti. Vrátit se nemůžu, tou dobou mi budou v patách i s posilami, pokud šli stejnou cestou. „Musím pokračovat a doufat, že neskončím v žaláři,“ špitla pro sebe v temnotě.

Byla v chodbě sama, tedy aspoň v to doufala. Už si ani nedávala záležet, jestli ji někdo uslyší. Chvíli šla, chvíli zase běžela, stále dopředu, doufajíc, že tohle dobrodružství brzy skončí. V jednu chvíli ucítila slabý závan vzduchu, což znamenalo jediné – východ. Přidala lehce do kroku a zničehonic narazila do dveří. Chvíli nehnutě stála a mnula si bolavé čelo. Čekala, jestli ji neslyšel někdo na druhé straně, a když to vypadalo, že zvuk nikoho nepřilákal, otevřela dveře a vešla dovnitř.

Místnost slabě osvětlovaly skomírající uhlíky v krbu. Opatrně za sebou zavřela dveře. Byla v místnosti sama. Na stole na druhém konci místnosti ležel okousaný chleba a kus sýra se zabodnutým nožem. V rohu místnosti byly rozevřené pytle s cibulí, dřevěné desky a nějaké nářadí. Sera usoudila, že místnost nejspíš sloužila služebnictvu. Nechtěla zde dlouho setrvávat, jelikož by se mohl někdo brzy vrátit, soudě podle skomírajícího ohně.

Měla na výběr ze dvou dveří, jedny po její levici a druhé na opačné straně. Rozhodla se pro ty napravo. Ani nevěděla proč, patrně protože byly blíž. Podívala se skrz klíčovou dírku a viděla jen prázdnou chodbu, kterou ozařovaly svíce visící na zdech. Opatrně vešla do chodby, zkoumajíc každou píď. Vydala se nahoru po schodech, které končily dřevěným poklopem. Pootevřela jej a spatřila malou kuchyň, kam právě někdo donesl pytel s moukou. Když jí muž zmizel ze zorného pole, otevřela poklop dokořán a vylezla ze sklepení do kuchyně. Zavřela za sebou poklop a zkoumala místnost.

Za svými zády našla okno, které odhalilo zahradu ponořenou do tmy. Na obzoru za horami se objevily první paprsky světla a Sera si uvědomila, že nemá příliš času. Chtěla otevřít okno, ale bylo pevně zasazené do zdi. Vydala se jedinými dveřmi ven, když vtom uslyšela kroky. Ukryla se za sudy s pivem a zadržela svůj dech.

Bez povšimnutí kolem ní prošel mladý muž, nesl na zádech další pytel s moukou. Kradmo se vydala ze svého úkrytu dál. Pokračovala tmavou chodbou, která se proměnila v podloubí s výhledem do zahrady. Na druhém konci zahrady byla nízká hradba, skrz kterou by se dalo se špetkou štěstí uniknout. Přikrčila se a vydala se vstříc své záchraně. Míjela zimní růže, obrovskou kašnu a v jeden okamžik narazila na kočku, která se ji lekla a zasyčela, jakmile ji spatřila.

Sera byla na dosah hradby a hledala místo, kudy by se nejsnáze dostala na druhou stranu. To místo našla. U zdi byl postavený malý altánek, skrz který by snadno unikla. Nadechla se, rozběhla a když vyskočila, udeřilo ji něco do temene. Svalila na zem.

◆◆◆

Dveře se znovu otevřely, Sera instinktivně sklonila hlavu. Z místnosti vyšel muž v doprovodu dvou rytířů. Podle chůze a držení těla poznala, že je naštvaný. O okamžik později ji strážní zvedli na nohy a vedli ji dovnitř. Sera opatrně pozvedla hlavu a spatřila před sebou dřevěnou židli. Židle byla postavená před masivním stolem, za kterým seděl král Fyrik.