Kniha se píše poměrně těžko. Tedy většinu času. Netuším, jak to mají ostatní autoři, ale u mě to začíná představou. Většinu času je jasná, mnohdy je zastřená, a to musím vynaložit velké úsilí, abych ji zkrotil. Může to být situace, do které se postava dostane, dialog nebo místo, které mi utkvělo v paměti. Představu v mysli dál rozvíjím a dávám ji do kontextu příběhu, který mám rozepsaný.

Problém nastává až když chci samotnou myšlenku pevně uchopit a přenést ji na papír. Abych s ní mohl pracovat, potřebuji ji nejdříve ukotvit, dát ji reálný tvar. V tu chvíli začne být pomíjivá a pokud nejsem dostatečně rychlý, vjemy se ztrácí. Když se mi podaří myšlenku zapsat, je to skvělý pocit, protože mám další střípek do obrovské mozaiky, kterou se snažím poskládat dohromady.

Další fáze je bolestivá, protože tu nejlepší část máte za sebou. Tu jasnou představu, kterou jste formovali a ze které jste měli takovou radost, jste dali na papír a teď je na vás, abyste vybudovali vše okolo. Potřebujete dát svět do pohybu. Vaše postava se musí dopravit na dané místo a daný čas, aby vše proběhlo tak, jak jste si to usmysleli. Musíte myslet na příčiny a následně důsledky dané události, pohlížet na střípek příběhu z mnoha úhlů a třeba po této racionální procvičce zjistíte, že ta představa už není tak zajímavá. V mozku už nekolují endorfiny nadšení, ale rozjíždí se chladná mašinérie, která se snaží přijít dané věci na kloub.

Pokud tuto fázi porazíte a podaří se vám k střípku přidat další prvky, máte hrubý nástřel kapitoly hotový. V dobré dny je to něco málo přes polovinu kapitoly. Ze světa grafiky a království krátkých deadlinů jsem se naučil, že je potřeba odezvdávat, a poté v našetřeném čase pilovat detaily. V takovém prostředí se vám nestane, že budete mít prázdné ruce, a také to pomůže uklidnit vaší mysl. Kapitola je přeci téměř hotová, teď můžu pracovat na jiné, která mě láká víc, nebo se k již napsané můžu za týden vrátit s čistou hlavou a dokončím ji.

Když jsem si během psaní dělal rešerše, narazil jsem na zajímavou premisu ohledně dvou kategorií spisovatelů. Jedni jsou zahradníci a druzí architekti. Zahradníci velmi opatrně sází své nápady a čekají, až vyklíčí nějaký zajímavý, chopí se jej a pracuji s ním. Na druhé straně jsou architekti, kteří nezačnou dokud nemají vše perfektně nalinkované – každý důležitý rozhovor, každý klíčový prvek zápletky. Protože je pro mě celý spisovatelský svět jednou velkou neznámou, přirozeně jsem se snažil zařadit do jednoho či druhého tábora. S malým pocitem zadostiučením jsem zjistil, že patřím spíše do první skupiny a vidina pomalu rostoucích nápadů je mi jednoduše příjemnější. Zároveň si myslím, že si oba tábory mohou vybírat to co se jim právě hodí – právě bez architektova přístupu bych některé důležité scény nebyl schopen napsat.