Proč jsem začal psát knihu? Nejspíš první otázka, která člověka napadne a je na ni poměrně jednoduchá odpověd. První kniha, kterou jsem četl, byl Pán prstenů (vím, že jsem přeskočil jsem spoustu stejně zajímavých knih) a jednoduše mě tě příběh pohltil. Bylo to samozřejmě dáno mistrným zpracováním filmu, který vyšel když mi bylo deset let. Vždy jsem tíhnul k fantasy a tyhle příběhy mě provázeli dětstvým a dospíváním. Patřil tam Eragon a jeho série Odkaz dračích jezdců, Trpaslíci od Marcuse Heitze a samozřejmě také knihy se zaklínačem od Sapkowského. Na úvod to bude stačit – nevím jak vás, ale mě baví číst dlouhé knihy, ne dlouhé blogy.
Relikty minulosti jsem začal psát někdy v létě roku 2017 a neměl jsem ještě tušení, do jaké formy se celý projekt zformuje. Základní premisou bylo napsat fantasy, pokud možno uvěřitelné. Chtěl jsem balancovat mezi napínavým příběhem a tajemnými silami, které hýbou světem. Nechtěl jsem se dostat do situace, kdy bude hlavní postava v koncích a zachrání ji čaroděj, který vystřelí blesky z rukou. Tím nemyslím, že mě takové příběhy nelákají, jen je velmi těžké nastavit pravidla pro magii, aby byl příběh uvěřitelný. Z mého pohledu je to ve fantasy ožehavé téma. Na jednu stranu se jedná o zajímavý element, který vás může ponořit hlouběji do světa, odprostí vás od reality a vy tak žijete po boku hrdiny. Magie může pomoci řešit situace na které je hlavní hrdina krátký nebo jej směřovat správným směrem. Ale pokud to s ní přeženete, může vám zničit imerzi.
Mám k tomu zajímavou analogii. Pokud jste někdy hráli na počítači nebo playstationu hru, kde se dalo podvádět (cheatovat), nějaký čas to byla ohromná zábava. Pomocí sady skrytých kódu jste si mohli nastavit neomezené zdraví, peníze nebo se před vámi objevil tank a vy jste mohli roznášet destrukci napříč městem. Jenže tahle vysoce domapinová dávka vydrží jen krátkou dobu a po chvilce hru vypnete, protože ztratila své kouzlo. Tomu jsem se chtěl vyhnout.
Zpátky ke knize. Tím, že mám k fantasy blízko a jistě to tak má spousta dalších čtenářů, často hloubám nad smýšlenými světy, kdykoliv mám volnou chvíli. Roky v mé mysli žily zastřené postavy, které neměly jméno, ba ani tvar, mnohdy byly i bez gendru (haha!). Kdykoliv jsem měl dlouhou chvíli, moje mysl dávala dohromady střípky příběhu. Jenže těch pár okamžiků, kdy jsem měl v mysli jasné obrazy se posléze staly jen těžko uchopitelné.
Potřeboval jsem je polapit a není lepší nástroj, než tužka (nebo také klávesnice, každému po chuti). A tak jsem se pustil do díla. Mnohdy má člověk roky v hlavě myšlenku a jen čeká na vhodnou příležitost. Kdy bude mít dostatek volného času, kdy bude mít lepší nástroje, kdy si uspořádá věci... Ta vhodná příležitost nastane málokdy, mnohdy vůbec. Je jen teď nebo později.
Jestli jsou Relikty mým prvním příběhem? Ne. Někdy na přelomu druhého stupně na základní škole jsem napsal pár desítek stránek fantasy příběhu a kdo ví, možná ještě leží na nějakém starém disku. Pokud si ale matně vzpomínám, je to i dobře.