Relikty jsem začal psát po dokončení bakaláře v ateliéru Digitálního designu ve Zlíně. Najednou jsem měl při práci pár hodin navíc a místo času stráveného ve virtuálním světě jsem ho začal trávit v Andaloru. V mysli jsem si formoval základní stavební prvky – hlavní linku (jádro) příběhu, formát knihy (koncepce kapitol, vyprávění skrze více postav) a jaká jsou pravidla (bez elfů a trpaslíků). Po čase se k tomu přidali další prvky – časový rozsah, dějové linky postav nebo samotná království.

Psaní je řemeslo (stejně tak jako grafika). Čím víc se tomu člověk věnuje, tím je lepší. Autorovi rozhodně pomůže, pokud se jeho vzdělání opírá o psaný text nebo pokud si autor prošel workshopy tvůrčího psaní, ale to není můj případ. Tím, že jsem si těmito procesi neprošel, jsem určitě o mnohé přišel. Na druhou stranu je pro mě vše nové a dost možná je to přesně to, co moje kniha potřebuje k úspěchu. Žádný vnější vliv a trochu toho nadšení pro neobjevené území.

A protože nemám rád dlouhé povídání (jak jste jistě zjistili z prvního příspěvku), pustím se rovnou do jádra příspěvku.

Jak se z prologu stal epilog

Na mém prvním textu nebylo nic světoborného. V mysli jsem si vybavil nejjasnější představu, kterou jsem v tu chvíli měl a začal psát. Byl to prolog druhé knihy, která v té době měla být první knihou série. Jak jsem postupně uplacával hrubou formu první kapitoly, zjistil jsem, že potřebuji prozkoumat spoustu událostí, které příběhu předcházely. Potřeboval jsem vědět víc o hlavní postavě Edgarovi (v té době to byl Edvard). Chtěl jsem vědět víc o zemi ze které pochází, jaké důvody ho vedly k tomu, že chtěl sloužit ve Výšné pevnosti, jací jsou obyvatelé Země nikoho? Otázek bylo nakonec víc, než odpovědí, ale měl jsem první kotvu, která mi pomohla s formováním příběhu.

Kotvy

Dalším bodem, který mi pomohl stabilizovat příběh, byla mapa mého světa. Potřeboval jsem vědět kde jsem, kde se nachází další postavy, jak velká jsou jednotlivá království nebo jaké podnebí v Andaloru panuje. Od toho se odvíjela politika, historie jednotlivých království, kdo vládne jednotlivým zemím, jaké mají mezi sebou vztahy. Znovu jsem vygeneroval spoustu otázek se kterými se nejspíš musí potýkat každý autor, ale bylo to něco na čem jsem mohl pracovat. Otázka počasí nebo politiky se může zdát zbytečná, přesto každý detail dělá svět o krok živější a pokud se má čtenář naplno ponořit do knihy, musí celý svět působit přirozeně.

Jednotlivé úkoly, které vám chybý, vás budou strašit a provázet po celou dobu tvorby. Je důležité, aby jim autor nepodlehnul, ale naopak aby je přijal za své a pracoval s nimi. Autor se musí naučit prioritizovat – potřebuji teď věnovat energii tvorbě jednotlivých zemí, měl bych pracovat na dějové lince nebo bude lepší, když si ujasním motivace hlavní postav? Není to žádná Sofiina volba, přesto jsou ty volby těžké a pokud tvoříte svět od nuly jako já, bude jich ještě hodně.

Z prologu se stal epilog, ale co teď?

Když jsem měl v „ruce“ napsanou první kapitolu, znal jsem konec první knihy a měl jsem představu o základním dění druhé knihy, zbývalo jen přijít na podstatu první knihy. Ta samozřejmě nepřišla okamžitě, trvalo to nějakou dobu. Začal jsem tím, že jsem dal život pár nejasným postavám a vhodil je do světa. Vystavil jsem je různým situacím, abych zjistil, jak se zachovají. Jedna věc je nalinkovat si charakteristiku postavy, jak ji v danou chvíli vnímáte a druhá věc je vidět ji v reálném prostředí. Myslel jsem si, že postavu znám a vím, jak se zachová, ale příběh si žije vlastním životem a ubírá se tam kam potřebuje.

Jednou z prvních těžkých zkoušek bylo napsat druhou kapitolu z pohledu lady Eleny. Pokud si dobře pamatuji, psal jsem ji několik měsíců. Kapitola skýtala spoust nástrah – psal jsem z pohledu mladé ženy (jistě pochopíte, že to je pro muže náročné téma), kapitola také fungovala jako most mezi dějem první a třetí kapitoly a v poslední řadě bylo náročné popsat interakce mezi dvěma hlavními postavami. Než jsem kapitolu dokončil, podařilo se mi naštěstí napsat jiné a to mě utvrdilo v tom, že pokračuji dobrým směrem.

Po několika těžkých měsících jsem měl prvních pět nebo šest kapitol hotových, měl jsem daleko lepší představu o příběhu a kam by měla kniha směřovat. Další kapitoly byly tím pádem mnohem snadnější – postavy získaly jasnější tvář, znal jsem jejich motivace a poznal jejich strasti. Psaní se stalo snadnější, zajímavější a já se stále častěji pohroužel do světa, který rozvážně čekal na své objevení.

Nástroje a práce s informacemi

Během psaní kombinuji různé nástroje. Drtivou většinu příběhu píšu na počítači, v programu zvaném Typora. Psát v Microsoft Office nebo Google Docs jsem zavrhnul hned na začátku. Nepotřebuji automatické opravy (i když by mi mojí korektoři jistě oponovali), ale čistý list papíru, kde na mě čekají slova a nic jiného. Typora umožňuje psát bez rušivých prvků a to je dle mého zásadní pro většinu autorů v této roztěkané době. Jedinou funkci, kterou mám zapnutou nad rámec psaní je počítadlo slov a postranní panel, abych mohl rychle přecházet mezi poznámkami nebo hledat informace v již napsaných textech.

Ono obecně budovat svět na „zelené louce“ je výzva sama o sobě. Dopředu jsem nad tím příliš neuvažoval, ale postupem času jsem zjistil, že si nemůžu vše nechat v hlavě. Pokud mám myšlenku, musím ji zapsat a to pokud možno hned. Nemůžete držet v hlavě dialogy postav, jejich činy a implikace napříč kapitolami nebo dávnou historii zapomenuté vesnice, které zmíníte v jednom odstavci. Ty myšlenky musí někde ležet, musí být mimo váš mozek. Nechte je žít v hlavě a stane se z nich změť nesmyslů. Mnohokrát se mi stalo, že jsem v hlavě vedl dialogy mezi postavami, zapsal si je po půl hodině a místo vtipných výměn se z nich staly trapné poznámky.

Abych se vrátil k tématu – krom Typory používám poznámky v telefonu (v současné době Google Keep), ale kdykoliv je možnost, preferuji papír a tužku. „Mechanické“ psaní na papír podněcuje jiné části mozku, tudíž budete uvažovat jinak, než když budete datlit na klávesnici. Můžete kreslit, mazat, můžete psát poznámky k poznámkám, můžete jít na přeskáčku. Vede vás ruka, psaní není tak strojové a samotný proces vám pomůže dojít k jiným myšlenkám. Má to své kouzlo.

Papír má snad jen dvě nevýhody – zatraceně těžko se v něm hledá (pokud na to nemáte systém a já jsem příliš liný, abych jej vytvářel) a mnohdy je těžké držet krok s tokem myšlenek. Ale to vše spraví čas a praxe.